Za zlomové okamžiky ve dvacetiletém vývoji armády během členství v Severoatlantické alianci považuje Pavel profesionalizaci armády, která měla zásadní vliv na podobu armády i na její vnímání veřejností, a účast v misích. „Že jsme se v rámci aliance zúčastnili mnoha bojových a podpůrných misí, mělo za následek, že se naše armáda hodně přiblížila ke schopnostem nezbytným k reálné obraně státu, protože jinak než účastí ve skutečných konfliktech se to nacvičit nedá,“ poznamenal. Podotkl, že alianční mise mají detailně propracován systém velení a řízení, zabezpečení či logistiky, a mají tak pro českou armádu kvalitativně jiný přínos než třeba mise OSN.

Sám vstup do NATO podle Pavla vojákům přinesl především možnost sdílet poznatky a zkušenosti aliančních partnerů. „Ušetřilo nám to mnoho slepých uliček, času i úsilí,“ řekl. Armáda se podle něj kvalitativně dostala na zcela jinou úroveň než před listopadem 1989 a vstupem do NATO. „I když dnešní armádě stále chybí modernizace některých druhů techniky, tak pokud jde o personál, jsme minimálně srovnatelní, v některých parametrech i lepší než naši kolegové v NATO,“ podotkl Pavel. Vyzdvihl motivované, zkušené a velmi dobře připravené vojáky.

Pokud by ČR do aliance nevstoupila, snížil by se podle Pavla tlak na obranné výdaje, a naopak zvýšil na neutralitu. „Zmínky o neutralitě ve vztahu k ČR vnímám jako scestné a nebezpečné,“ zdůraznil. Poznamenal, že neutralita je podmíněna uznáním ostatních zemí. Neutralitu v případě České republiky, přes kterou ve středu Evropy vedou komunikační trasy, označil za iluzi. „Že by všichni obcházeli naše území a respektovali, že chceme být neutrální, je opravdu pouze iluzí a zcela určitě by se nám nevyplatila,“ poznamenal. Poukázal například na Rakousko, Finsko či Švédsko, které s NATO úzce spolupracují, protože si uvědomují, že z případného konfliktu by nebyly vyňaty.

Podle Pavla jsou nové země v době vstupu do NATO některými vnímány „tak trochu jako druhá liga“. Poznamenal, že nový člen, než získá alianční zkušenosti, působí jako amatér mezi profesionály. Spojenci to ale podle něj nováčkům znát nedávají a snaží se jim vycházet vstříc. „Snaží se vytvořit takové podmínky, aby i oni mohli vyniknout a přispět svým dílem,“ řekl.

Před vstupem do NATO se podle něj zástupci české armády museli naučit být iniciativní. „Očekávali jsme, že nám někdo řekne, co přesně máme udělat,“ poznamenal. Zástupci NATO se ale českých představitelů ptali, jaké oni mají plány a co chtějí alianci nabídnout. „A my jsme zpočátku trochu tápali. Na tento druh iniciativy, otevřenosti, jsme nebyli připraveni. Učili jsme se postupně, že jsme sami strůjci toho, co se v alianci děje,“ řekl. Dodal, že mnohokrát v NATO zažil, že i menší státy jako Norsko či Dánsko přišly s naprosto odlišným názorem od velmocí. „Pokud jejich názor měl skutečně hlavu a patu, se mu dostalo pozornosti a ovlivnil i rozhodování velkých států,“ doplnil.