Máme za sebou 30 let vlády režimu, kterému jsme si zvykli říkat demokratický. U nás se však v poslední době v některých médiích stále častěji objevují různá tvrzení a varování, že opět plíživě směřujeme k totalitě. Jaká je situace na Slovensku a jakých pro vás bylo těch 30 let?

Víte, je třeba si uvědomit, že když něco dělají lidé, tak to vždycky má a bude mít jisté nedostatky. Já osobně vidím dva základní problémy.

Za prvé je to tzv. politická korektnost. Já jsem například nedávno viděl sociologický průzkum, kde si němečtí univerzitní profesoři hromadně stěžovali, že nemohou říct to, co si doopravdy myslí, protože je v tom brzdí politická korektnost. A stejné případy známe i z jiných zemí včetně například i Velké Británie, kterou stále považujeme za jednu z bašt svobody a demokracie. A právě politická korektnost podle mého názoru omezuje jak demokracii, tak tu svobodu.

A druhý problém vidím v penězích. Já to sleduju u nás, jak to funguje. Kdo se chce vážně ucházet o nějaký volený úřad, tak na to musí mít dostatek financí – a ty si musí někde sehnat a opatřit a zpravidla to bývá od sponzorů. A to samozřejmě zcela logicky nahrává úvahám, do jaké míry je pak ten dotyčný těm svým sponzorům „vděčný“, když se do toho úřadu dostane a když jeho prostřednictvím má možnost ovlivňovat řadu věcí, které ty jeho chlebodárce velmi zajímají. Takže to působí rovněž negativně na demokracii.

Například spisovatel a publicista Ondřej Neff se nechal slyšet, že devadesátá léta budeme jednou nazývat jako „Zlatá“ – stejně jako se to vžilo v případě let šedesátých. Jak jste prožíval tu dobu porevoluční euforie, která potom vyústila často i v rozčarování?

Podle mě devadesátá léta na Slovensku a v Čechách mají odlišný význam nebo řekněme rozdílný historický odkaz pro oba tyto národy.

Slovenská 90. léta hodnotím za sebe kladně, protože slovenská společnost vlastně složila zkoušku z demokracie, když se dokázala vypořádat s ne vždy demokratickou vládou HZDS a Vladimíra Mečiara. A tu zkoušku složila v podstatě hned dvakrát, když do toho započítáme i rozdělení společného státu Čechů a Slováků, které proběhlo natolik klidně a racionálně, že je dnes v zahraničí často dáváno za vzor – jak by mělo podobné rozdělení dvou národů v praxi vypadat.