Většina lidí potřebuje někam patřit. Potřebují mít pocit, že někde mohou v klidu žít, vychovávat tam své děti a nikdo je z rodné hroudy nevyžene. Existují samozřejmě i výjimky – lidé, kteří se cítí doma všude tam, kde si pověsí klobouk, ale to jsou jen velmi silní jedinci nebo lidé, jež vyhnaly z jejich domova např. děsivé dějinné události.

Většina lidí, kteří nemají pocit domova, se cítí velmi nejistě, bloudí, je vykořeněná. Společenství bez domova jen přežívá ze dne na den. „Tak daleko u nás nejsme. Těžko ale říct, zda jsme na tom líp. Jsme zatím spíš ve fázi, kdy větší část obyvatelstva vesele zahýká a pak vycení výhrůžně zuby, když prezident Zeman pronese těžkým hlasem: ‚Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny.‘ Té druhé, elitnější a menší části se zvedne žaludek a počne kvákat, že ne, že tahle země nám nepatří, že patří opravdu všem, pojďte sem, ostatní se postarají,“ píše v komentáři pro server Lidovky.cz Jiří Peňas.

Celý komentář naleznete zde.

Tahle země je tedy naše, ale podle autora ji nesmíme vnímat jako dar. Spíše jako propůjčený prostor, který musíme předat svým potomkům. Musíme se o naši zemi starat tak, abychom o ni nepřišli a zároveň abychom dokázali pomoci těm, kteří se dočasně ocitli bez domova.

„Tím, že jsme se zbavili v minulém století jejich staletých složek, aktivně Němců a pasivně židů, není naše jistota na její celé vlastnictví tak samozřejmá. Je to naše země, ale jenom v tom smyslu, že za ni bereme odpovědnost po dobu svých životů, abychom ji pak předali dalším. A případně ji propůjčili těm, kteří o svou vlast, pokud možno jen dočasně, přišli,“ zdůrazňuje Peňas.