K další revoluci, jako byla ta ze 17. listopadu 1989, může opět dojít. Na tom se shodli téměř všichni studentští vůdci, kteří se aktivně účastnili událostí sametové revoluce. ParlamentníListy.cz se jich zeptaly na tři otázky související s minulostí, současností a budoucností.

Bartuška: Pomocná ruka na rameni

Na dotaz, jaké bychom si měli z uplynulých let vzít hlavní ponaučení, odpověděl Václav Bartuška, který v roce 1989 studoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze a od roku 2006 je zvláštním velvyslancem Česka pro otázky energetické bezpečnosti, lakonicky: „Že se pomocná ruka nachází na našem vlastním rameni.“

Vlastimil Ježek, jenž tehdy studoval Filosofickou fakultu UK a nyní je ředitelem Obecního domu v Praze, na to konto sdělil: „Konečně snad platí, že lež ani nenávist válku nevyhrají, ačkoli úspěšných bitev od roku 1989 svedly desítky. Normální je nekrást, normální je – být normální. Adrenalin si můžeme užívat ve volném čase beztrestně, ne při producírování s miliony korun v krabici od vína.“

Zato Monika MacDonagh – Pajerová, která studovala před čtyřiadvaceti lety na FF UK moderní filologii a dnes učí na University of New York v Praze, byla mnohem sdílnější. „Doufám upřímně, že těch pár slušných lidí, které v každé demokratické straně ještě pořád najdeme, přesvědčí své kolegy, že toto bylo poslední varování. Pokud se do příštích parlamentních voleb tradiční strany nevzchopí, může tady příště vyhrát nějaká strana `NE`. To jsem bohužel nevymyslela já, ale přítel Jacques Rupnik, a považuji to za geniální zkratku. Normální politici a normální strany se musí vrátit ke svým základům. Zodpovědět si na otázky, proč existují, s jakým programem, pro koho chtějí co udělat, jakým způsobem chtějí program prosazovat, s kým ano a s kým ne, jaký mají názor na základní směřování země? Jestli s Evropskou unií jako kulturním a NATO jako bezpečnostním zakotvením a jak," chrlí ze sebe.

"Budou muset také dělat to, co drží na nohou politické strany v Německu, Francii nebo Irsku. Tam mají velkou členskou základnu, opírají se o širokou síť neziskových organizací, svoje cíle diskutují neustále s občanskou společností. Například francouzská Socialistická strana má aktivní mladé, studenty, zelené aktivisty, odboráře, inteligenci. Německá CDU živě komunikuje nejen s církvemi, ale také s kulturními nadacemi, ženským a prorodinným hnutím, provozuje charitu a péči o staré lidi. Dlouhodobě takové aktivity opravdu v terénu, mezi lidmi, mimo stranické sekretariáty, přinášejí podněty zvenčí a zajímavé osobnosti na kandidátky, když je potřeba. Nezdá se to, ale když zajímavý program nesou skutečné osobnosti, nepotřebují astronomické částky na zvolení do parlamentu. A, bohužel, i naopak, jak jsme teď viděli u ČSSD, chatrný program plus ochota vládnout s kýmkoliv včetně komunistů plus nezajímaví lidé rovná se dvacet procent v situaci, kdy měli mít pětatřicet procent,“ vysvětlila.

Ježek: Postkomunismus neskončil

Současné politologické úvahy o tom, že se uzavírá postkomunistická epizoda Česka a začíná jiná, kterou někteří nazývají „baťovstvím“, jiní nástupem schopných manažerů do politiky, považují za přehnané. „Konec postkomunistické epizody s Milošem Zemanem na Hradě? To sotva. Co nás čeká v době nejbližší, to uvidíme podle vývoje vyjednávání o nové české vládě. Zřejmě nepůjde o nic jednoduchého. A to, jakých vystoupení nyní už bývalých vrcholných politiků ČSSD jsme byli svědky v době nedávné, o konci `postkomunistické epizody` také příliš nesvědčí. Měníme se, to určitě ano. Ale pomalu. Léčba `bolševika v nás` podle mého soudu ještě potrvá dalších dvacet let,“ řekl ředitel Obecního domu v Praze.