„Ukrajina pro mě zemřela. Ta část Ukrajiny, jejíž vojáci vyvražďují Donbas, pro mě úplně ztratila smysl. Nezajímá mě tamní dění, nezajímá mě její budoucnost,“ odpovídá se smutkem ve tváři Anna Tuv na dotaz, jestli bude nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pro zemi s trojzubcem ve znaku přínosem. Ke své bývalé vlasti už nic necítí. Dělostřelectvo ukrajinské armády po druhé minské mírové dohodě začalo ostřelovat její dům v Horlivce nedaleko Doněcka, načež zraněná Anna pak našla v troskách bezvládná těla dcery Káti a manžela Jurije...

Zavražděné, zmrzačené a opuštěné děti

V současnosti žije v Rusku a jako představitelka Sdružení vdov a matek Donbasu často jezdí po světě a vypráví svůj příběh, aby, jak sama říká, „zbořila stěnu neporozumění a lidé si mohli udělat pravdivý obrázek o tragédii na východě Ukrajiny“. Také pracuje pro fond pomoci lidem s amputovanými končetinami a dětem v nouzi. Má k tomu velmi blízko. Je bývalou sestrou z chirurgie a aktivistkou s vlastní zkušeností. Přišla o jedenáctiletou dceru, museli jí amputovat ruku. „V našem regionu přišlo takových dětí o život více než tři sta. Z jiných se stali invalidé, protože jim bomby utrhly ruce či nohy anebo prožily jiná zranění, z dalších válka udělala sirotky. Takové děti jsou na tom psychicky velmi špatně, takže se je snažíme vracet do normálního života, rušit bariéry mezi invalidy a zdravými lidmi,“ podotýká pro ParlamentníListy.cz.

Přestože se v Evropské unii už o Donbase moc nemluví, válka tam pokračuje: „S příbuznými a přáteli, kteří zůstali na Donbase, si neustále dopisujeme. Nedávno mi poslali otřesné video ze Zajceva, jak je tam bombardují, a chtěli, abych o jejich tragédii vyprávěla všude, kam přijedu. Je to jen vesnice, a už tam mají přes osm set mrtvých. Mé město Horlivka se nachází v ohnivém kole a příslušníci ukrajinské armády ji ostřelují z několika stran. Ostřelují mateřské školky, školy, dětská hřiště, nemocnice, polikliniky, kostely a strategická místa infrastruktury. Nikdo se nemůže divit, že o tom mluvíme jako o genocidě.“

Útěk na Krym

Tragédie Anny Tuv začala vlastně již v polovině roku 2014, kdy byla válka na východní Ukrajině už za startovní čarou. Před válkou pracovala v nemocnici, s manželem vychovávala šest dětí a starala se o velké hospodářství. „Pak nastalo peklo a nešlo nám do hlavy, že opravdu žijeme v jednadvacátém století. Jednoho dne v pět ráno nad našimi střechami přelétlo letadlo a začalo svrhávat bomby. Ani jsme nenakrmili dobytek a hned jsme odjeli s dětmi z Horlivky. Odjeli jsme na Krym, který byl v té době již ruský, ale manžel se zanedlouho vrátil. Musel se postarat o starou matku, o hospodářství a dům,“ vzpomíná.

S malými dětmi zůstala na Krymu a v televizi sledovala bombardování svého města. Tehdy zůstali lidé z Donbasu, považovaní za separatisty, téměř bez zdrojů. Anna začala nepřetržitě pracovat v baru v Simferopolu a desetiletá Káťa jí vozila miminko Zachara každé tři hodiny ke kojení. Vydělala s bídou na jídlo pro děti a na nájemné pokoje. Za čtyři měsíce skončila sezóna, bar zavřeli a Anna se s manželem vrátila domů. Však také byla podepsána první minská mírová dohoda, bojové akce slábly a nálety ustaly. Místní prý uvěřili, že je válka za nimi.

Tragédie jedné rodiny

Nicméně nebyla. Děti chodily do školky se jménem a krevní skupinou na tričkách a v baťozích měly pokyny, co dělat při ostřelování. Anna byla opět v jiném stavu a skoro celé těhotenství až po porod nejmladší dcerky prožila ve strachu. Město totiž začali střídavě opět ostřelovat. V době klidu však oslavili Kátiny jedenácté narozeniny. Plán byl takový, že dcera dokončí školní rok, dají si na zahradě slavnostní oběd a začnou balit, aby se někam na delší dobu schovali. Avšak již v době, kdy obědvali, se jim nad hlavami objevil dron a po chvíli začaly poblíž vybuchovat dělostřelecké granáty. Běželi se schovat do domu, Anna jako poslední, protože v náhlém hnutí mysli s sebou vzala ještě klec s kuřátky. Uslyšela, jak za ní sviští střela.