Žaloudík nedávno dokonce prohlásil, že roušky škodí. Také řekl, že se jako starší člověk nebojí covidu, ale kroků vlády a že v zarouškované společnosti žít nechce. Ve svém článku nyní píše: „Experty se nerodíme, nejsme jimi ani po atestacích, nýbrž se jimi stáváme zkušeností. Covidí zkušenost máme teď všichni. Zhruba od března 2020. Zkušenost s jinými viry a jinými infekcemi nepoměrně delší mají ti, co se zajímají a zajímat musejí. I s každoročními virovými epidemiemi, občas intenzivnějšími. I s bojem a opatřeními proti infekcím v nemocnicích a ordinacích. I s pravidelnými stěry a hygienickými kontrolami. Leckteré infekční choroby mýtíme celá desetiletí i století, některé také očkováním.“

„S novým virem se vzájemně učíme soužít. Kapacitně jsme již připraveni včetně roušek a odběrových stanů. Nemocnice jsou připraveny covidí nemocné léčit, pokud se tedy ví jak. Dobře se ví, až když selhává dýchání. Ventilátory i mimotělní oběhy jsou připraveny a nezahlceny, neboť fungují opatření. Třeba kdo nosí nařízené holínky, nezlomí si nohu. Proto většina lidí v holínkách nemá polámané nohy. Důkaz přínosu.“ Poznamenává ironicky Žaloudík a dodává: „A kolem běží život. Poněkud nervózní, co za pravidlo přinese další semafor.“

Z covidu se dle profesora stalo prý již natrvalo politické téma: „Společnost včetně odborné je už teď nadlouho rozdělena na věřící a nevěřící. Tak to dlouho zůstane. Zpětně si už obě strany nic nedokážou. Budou soužít. Neměly by se soužit. Umřít se dá za život jen jednou. Nemělo by to být pouhým strachem. Virus byl už činiteli vykopnut z medicíny do psychosociálna, do politiky, do režimu života, do nejisté budoucnosti. Čekat se bude na příchod Spasitele, na Godota, na celoplanetární vakcínu a boj o ni. Takže raději zpět k medicíně a přírodopisu.“