Uprchlíci vypadají chvíli výhrůžně, snad i nebezpečně. Dokud s nimi nezačnete mluvit. To, co jsem viděl v řeckém táboře Elinikó, to byla velká lidská bída. Viděl jsem ji poprvé v životě. Otřáslo to se mnou. Připadal jsem si v jednu chvíli jako kosmonaut na Marsu. Ale je to v Evropě. A oni, ti uprchlíci, od ní očekávají cosi, na co jsme my již dávno zapomněli.

Ve středu jsem nešel na pivo. Ne že bych nechtěl, ale říkal jsem si, že na cestu bude lepší se přece jen vyspat. Přítel Emmanuel, který si v poslední době – po letech prožitých ve vinohradské kavárně Blatouch – oblíbil zejména holešovickou kavárnu Liberál. Ačkoliv je ve Francii těchto dnů slovo „liberál“ doslova na indexu, jemu i po letech v Praze připomíná spíše odkaz filozofa Montesquieua.

„Musím se zítra přemístit do Athén,“ napsal jsem mu v SMS. „Jako v Řecku?“ odpověděl. Za Řecko připojil vzrušeně dva otazníky. Yes. Jako kdyby snad byly na světě ještě nějaké jiné Athény.

I na Facebooku, kam jsem umístil první fotografii z terasy hotelu Royal Olympic, to působilo vlastně dost divně. Proč do Řecka? Publicista Štěpán Kotrba usoudil, že na snímku s Vlčí horou (Lykavittós), nejvyšším to místě v Athénách, se skrývá nejspíš Svatá země. Patrně pod dojmem hojně komentované cesty jednoho levicového publicisty tamtéž. Teprve po snímku z téže terasy, kde je pro změnu vidět Akropolis, mu to docvaklo. „Pozdravuj žluťáky na rybím trhu,“ okomentoval.

Každý má své Athény: někdo leze na nejvyšší horu, někdo tlachá s Asiaty. Záleží vždy na důvodech, které vás na toto místo přivádějí. Mě tam přivedl jeden evropský mítink, který má vesměs povahu mezinárodní diskuse.

Kdo to říkal, že „demokracie je diskuse“? Comme d’habitude?

Gorby, demokracie a realita

Na letišti to proběhlo bez problémů, žádná šikana, pouze rutinní kontroly – v Praze, Frankfurtu i v cílových Athénách. Češtinu jsem kolem sebe od Frankfurtu již neslyšel, mohl jsem se tedy v klidu pohroužit do evropského vydání New York Times, kde v jednom z textů probírali pozici Michaila Gorbačeva v Rusku dvacet pět let od rozpadu Sovětského svazu.

Čerstvý pětaosmdesátník vypadá na snímku vyrovnaně, na svůj věk velmi dobře, noviny ovšem zdůrazňují, že v Rusku se stále ozývají silněji hlasy lidí, kteří by ho za rozpad komunistické říše chtěli soudit – nejen morálně, ale i jako zločince před tribunálem. „Společnost ho nemá ráda; je to anti-Putin,“ citují noviny Alexeje Venediktova, editora rádia Echo Moskvy. „Putin is the constructor and he is the destructor,“ shrnuje Venediktov.

Noviny citují i Gorbyho, který mluví o demokracii jako kniha. Podle něj „demokracii potřebujeme“, neboť je to základ pro „stabilitu v domácí i zahraniční politice“. Gorbačov má ale v odpovědích hodně „if“. V tom se paradoxně shoduje s prezidentem Vladimirem Putinem, jenž vidí demokracii jako „daleko do budoucnosti“. Inu, těžkosti s demokracií, kterou by každý chtěl, ale nikdo ji nikdy neviděl... Už to je tak dávno. Měli jsme možná o všem nějaké jiné představy. Měli bychom někomu jinému ale brát ten... Sen o demokracii a lepší budoucnosti?

Jen se o demokracii mluví a každý už o ní něco slyšel. O stavu demokracie možná svědčí i to, že Athény, příslovečná kolébka demokracie, jsou dnes povětšinou vnímány pouze jako turistická destinace. I když...

V den, kdy jsem do Athén přiletěl, mi taxikář Vasillis vysvětlil, že je tu trochu povyk. „Máme návštěvu, přiletěl francouzský premiér!“ Ten se sem asi nepřiletěl opalovat, že? Teploměr vystoupal poprvé po týdnu na 35 °C, a když jsem potom viděl Manuela Vallse, jak zpocený přidržuje v obleku a kravatě naoko věnec u parlamentu, bylo mi ho trochu líto. Řecký premiér Alexis Cipras, ten se s kravatou nepáře, ten ví, proč i v Bruselu chodí v rozhalence. Taxikář je hovorný a neopomene mi po cestě hned několikrát ukázat, kde všude jsou rozestavěni podél trasy policisté. „Je to cirkus,“ odtuší zachmuřeně. Před týdnem navštívil ostrov Athos prezident Putin, aby omrkl, jak se tam mají ruští mnichové (a nejen).

Premiér Valls přiletěl do Athén jako jeden z věřitelů. Řecko se potácí v krizi, a není to krize demokracie, ale ta krize finanční. Letošní růst Řecka je negativní, –0,7 %. A to je pouze očekávání, stejně jako nezaměstnanost, jež má klesnout z loňských 25,1 % na 22,8 % roku příštího. Mezi mladými je ovšem nezaměstnanost naprosto strašidelná: 49,7 %.

Řecko navíc v posledních týdnech čelí potížím s migrační krizí. Agentury hlásí, že v několika řeckých táborech došlo k rozbrojům, zapalování ubikací a násilnostem uvnitř rozdílných komunit. Nejkřiklavější tábor Idomini úřady zlikvidovaly...

Svůj k svému, jazykově i kulturně

Nic ale na terase hotelu, kde se ke svému mítinku na aktuální téma sešly špičky Evropské demokratické strany (PDE-EDP), nic tu nenapovídá, že by snad nebylo něco v pořádku. Andrzej Potocki, jehož znám již nějaký čas, štká nad situací ve své zemi. Ptám se na polskou premiérku Beatu Szydlo, a on jen mává rukou. „Ona je jenom loutka,“ říká.

Rozhlížím se, zda uvidím někoho ze Slovenska nebo Maďarska. Nikdo nepřijel. Zato posilují Jugoslávci, což zdůrazňuji, protože vedle Chorvatů se tu náhle vynořil i jeden Černohorec – Miodrag Vlahović, bývalý ministr zahraničí a velvyslanec ve Washingtonu. V programu jeho křestní jméno přepsali na Miograd. To zjišťuji později, když si fotografuje u stolu cedulku s mým jménem. „Dobrdan,“ říkám, „za Josipa Broze bylo dobře, že?“ Tenhle trik mi vždy vychází, zejména proto, že každý Jihoslovan ví, že první Titova žena byla Češka. „Moji příbuzní byli Marečkovi,“ říká Mio. Také Monika Begović, jež tu ohlašuje posílení reformistů v Chorvatsku, se kření. „Chorvati se neztratí,“ opakuji a snažím se tu slovní hříčky převést do angličtiny, protože česky tomu Monika překvapivě nerozumí.

Skupiny se vesměs dělí jazykově a kulturně. Dělicí čáry ale nebrání například tomu, aby spolu nekoketoval fešný zástupce Kanárských ostrovů s razantní Němkou – v angličtině. Platí ale, že Francouzi se baví s Francouzi, Italové s Italy (i se San Marinem), Chorvati s Černohorci (Srbové tu nejsou) a obvykle Češi se Slováky a Poláky. Řekové jsou tu v roli hostitele a mluví se všemi. Evropa národů? Co si o tom myslí Řekové?

Při semináři o stavu řecké ekonomiky poznamená Dimitris Malliaropulos, šéf ekonomických analýz Banky Řecka, že hlavní pocit, jenž v zemi převládá, je: ponížení.

Cesta do dimenze, odkud se nelétá

Evropská vize obecně zdá se být pochmurná. A tak jíme řecký salát, musaku... Večer se chystá slavnostní večeře v Muzeu Akropolis. Ale nyní se řeč vede o Brexitu, federalismu a tvrdém jádru – a samozřejmě o migrační krizi. Obvyklé řeči. José-Felix Merladet, baskický Evropan a zástupce generální sekretářky Marielle de Sarnez, mi o pauze sděluje, že se chystá i návštěva uprchlického tábora. „Nahlaš pro pořádek svoje jméno,“ mrká na mne. „Pojedeme tam s policejní patrolou!“

Nevím, koho to napadlo, ale zdá se mi to jako skvělý nápad. Snad jen, že to nebude brzy náhražka za turismus. Ne všichni mohou, někteří již v sobotu odlétají, bude nás nakonec osm. Mikrobus na nás čeká v hotelu přesně v deset.

Kolem Athén jsou tábory dva, po celém Řecku nějakých čtrnáct patnáct. Dimosthenos Danellas z řecké Unie centristů, který návštěvu domluvil, nechce večer předtím vyslovovat slovo „lager“, strikně používal „camp“. Jasně, kdo by tu chtěl dělat nějaká ahistorická srovnání...

Byla to ale každopádně cesta do jiné dimenze. Půlhodinka na bývalé letiště a trochu zmateného kroužení kolem. Jedou s námi uniformovaní i muži bez uniforem, na osm lidí dosti velká delegace. Coby, kdyby. „Podívejte,“ vykřikne v jednu chvíli Gabi Schmidt z bavorských Freie Wähler. Kolem nás se najednou vynořují stany všech možných barev, pobíhají tu děti, je to skutečně tábor, má i ostnatý drát. Letiště je nějak propojeno se stadionem, kde se ale nehraje. „To je skandál,“ říká Gabi a jako odhodlaná Němka se vrhá dopředu.

Ostatní zůstávají stát. Žádná delegace, žádný červený koberec. Jdeme za Gabi zvolna po schodech a dostáváme se do objektu. Jakási slečna s papíry se na nás obrací – je to místní průvodkyně? Slyším málo, je daleko ode mne, sleduji ten pohyb – protože kolem ní to najednou zhoustne, odněkud se vynořují samí muži: vypadá to nebezpečně. Ale ne, není to nebezpečné, policisté se ani nehnou. Bariéra mizí pomalu. Vytahuji tablet a zkouším nějaké fotky, nikdo mi ho netrhá z ruky, nikdo nic nezakazuje.

Dvakrát tři sestry a trochu naděje i víry

A zatímco Gabi poutá největší pozornost mužů, o mě se zajímají dívky. Snad proto, že se mi líbí jejich šátky, a ptám se, mohu-li si je vyfotografovat? Žádná není proti. Pardon. Pouze jedna – ta nejkoketnější – Rosia, ta nechce. Ne, promiňte, nejsem schopen si všechna jména zapamatovat; jsem vzápětí zahrnut sprškou otázek. Zkouším hlavně fotografovat jednu trojici, jak je každá jiná, přezdívám si je: tři sestry (nikoliv rodné, ale ve víře – jejich tváře v té černobílé verzi snad mluví samy). „V čem nám můžete pomoct?“ ptá se ta, jež vypadá trochu jako řádová sestra. Klade dobré otázky.

Mluví skvěle anglicky a ostatní se přidávají. „Jsme přece také lidé,“ povídají, když se snažím vysvětlovat, proč mají prioritu v Evropě uprchlíci ze Sýrie. Dívky jsou z Afghánistánu, ta uprostřed říká, že je z Kundúzu. „Man šágird hastam,“ blekotám roztržitě darí. Všechny jsem je rozesmál. Směje se i Rosija, která ocení i moje: „Chodá háfez!“

Zájem začínají mít i menší holky. Taky jedna trojice. Je to snad nějaké znamení? Ty se ale hlavně předvádějí. Malý chlapec v tričku Ronaldo po mně chce taky fotku. Jen tak pro zábavu, přece musí vědět, že mu ji nemám kam poslat. O to asi ale nejde...

Většina uprchlíků ostatně pochází z Afghánistánu, mají jich tu být nějaké čtyři stovky, menší skupinku tvoří Pákistánci. Jeden si mne odtáhne stranou a líčí mi svůj příběh: je na cestě už téměř dva roky. „Sedm měsíců jsem byl v Turecku, i jsem se turecky trochu naučil... Chtěl bych do Itálie, Francie nebo Německa... Přišel jsem pěšky a plul lodí, ale bojím se nakonec, že mne deportují.“ Tvář má ošlehanou, je mu dvacet dva let a líčí mi, jaké tu panují hygienické podmínky... „Všude mají přednost ženy, musíte pořád čekat, jeden po jednom... A smrdí to tam strašně,“ zacpává si ostentativně nos. „Ne, nechci utéct, hned by mě chytili a deportovali,“ smutně opakuje a jeho oči jsou oči lapeného psa. „Jste velmi mladý,“ chlácholím ho, „dožijete se toho brzy, nebojte“. Nejsou tady ale pouze „produktivní muži“, vidím i starce, děti jsou tu početně, některé velmi malé. Otec malé holčičky také není proti, když si je fotím.

Do pater nahoru, vypadá to jako tribuny na fotbalu, jsme nešli. Gabi jako Němka má opravdu prim. Všichni s ní chtějí vyměnit pár slov. Ona rozdává vizitky? Holky, co jsem s nimi debatoval, samozřejmě vůbec netušily, že je nějaká Česká republika. „Je to vedle Německa,“ opakuji a ony mi evidentně nevěří. Proč taky? Posílám je za Gabi.

Nerozumí...

Nahoře na ochozu náhle vidím dívku, kterak se zaujetím a snad i trochu pobaveně sleduje ten cvrkot. Vypadá, jako kdyby byla opřena o zábradlí velké zaoceánské lodi. Nazdařbůh jsem na ni obrátil tablet a naslepo jsem cvaknul. „Jdeme, už jdeme, jdeme,“ obíhá všechny José-Felix. Ta dívka najednou stojí přede mnou, a stojí vedle ní ještě jedna. Cosi štěbetají. Něco mi chce říct, nerozumíme jeden druhému. Doprovází mne k autobusu. Neodvažuji se zamávat...

Co člověk může vlastně nabídnout člověku? Naději? Víru? Pár slov, stisknutí ruky? Nejvíce mě ale ohromila ta kombinace: hrdost a pokora v jednom. Patrně někde tam, kde začíná zoufalství, se rodí i obranné látky – jak vzdorovat, přežít, nezoufat... A necítit se nakonec ani ponížen. Ještě pár hodin, procházím se centrem. Suvenýry? Ne.

„Kde jsme to byli?“ ptám se, abych si to opravdu zapamatoval, při zpáteční cestě na letiště taxikáře Vassilise. „Elinikó,“ opakuje, „kdysi Onassis.“ Bývalé letiště.

P.S. Po nástupu do letadla, když už jsme byli téměř usazeni, se v uličce objevila jakási říčná Němka. Domáhala se místa u okna. Rád bych ji pustil, ale seděla u něj v sárí stará paní, která jí evidentně nerozuměla. „Nerozumí vám,“ řekl jsem jí v jejím rodném jazyku.

• Další reportáže ČTĚTE ZDE