„Myslím, že ta varování jsou namístě,“ poznamenala k varováním například prezidenta republiky či ministra vnitra před uplatňováním kolektivní viny Šimáčková Laurenčíková. „Myslím, že je velmi důležité vysvětlovat, že každý konkrétní čin páchá konkrétní člověk. A není možné na základě jednotlivých, byť velmi nešťastných a vážných případů usuzovat o kvalitě celé skupiny, ať už hovoříme o skupině na základě národnosti nebo třeba státní příslušnosti, takže já těm doporučením rozumím a myslím, že přicházejí v pravý čas,“ pravila vládní zmocněnkyně a náměstkyně ministra.

Můžou se případy znásilnění – a v jednom případě i pokusu o vraždu – stát záminkou pro masivní šíření nějakých protiukrajinských nálad?

„Rozhodně vidíme, že někteří konkrétní politici nebo někteří aktivně činní občané na sociálních sítích, například, tyto události využívají pro rozdmýchávání nenávisti, hlásají právě vlastně ty stereotypní pravdy o tom, že na základě těchto incidentů máme nějak usuzovat o celé konkrétní, v tomto případě tedy menšině Ukrajinců žijících na území České republiky. Za mě je tento přístup naprosto nezodpovědný, velmi nebezpečný a může vést k eskalaci napětí a násilí vůči lidem, kteří nemůžou absolutně za to, co jeden konkrétní člověk spáchal,“ vyjevila Šimáčková Laurenčíková.

„Když pracujeme s daty a analýzami, které se zabývají dezinformační scénou, tak vidíme, že těmi faktory, které ovlivňují to, že tyto silné stereotypní nenávistné výroky dopadají na úrodnou půdu určité části obyvatel, takže těmi faktory, které toto ovlivňují, jsou jednak úroveň vzdělání, dále také určitá životní spokojenost, pocit, že mé potřeby jsou buď naplněné, nebo naopak chronicky nenaplněné, že mě stát vidí, slyší, vnímá, že na mně záleží a že například žiji v oblasti, kde tamní lokální politici dokážou dobře zvládat a dobře manažerovat opatření potřebná například vůči tématu sociálního vyloučení nebo vůči tématu integrace jako takové. Pokud mám ty zkušenosti výrazně negativní, z prostředí, kde jsem vyrůstal, kde žiji, například i s tím, jak fungovaly úřady, pokud jsem já sám potřeboval nějakou pomoc, a ještě vlastně nejsem nastaven na to, abych kriticky vyhodnocoval informace, přemýšlel jsem o kontextu, o hlubších souvislostech, tak mám opravdu tendenci více nasedat na silácká prohlášení, více věřit manipulátorům a být snadnější kořistí dezinformací, zároveň je i třeba aktivně posílat dál,“ poznamenala Šimáčková Laurenčíková.

Vyjádřila se i ke sporům mezi romskou a ukrajinskou komunitou.

„Tady si myslím, že došlo k tomu, že do České republiky se dostaly informace o tom, a to zejména do romské komunity, informace o tom, jak na Ukrajině Romové jsou vlastně opakovaně terčem nenávistných útoků ze strany určité části majority. Na Ukrajině opravdu docházelo k pogromům na Romy, docházelo tam k násilným útokům na Romy a čeští Romové se tyto informace dozvídali prostřednictvím sociálních sítí a obávali se toho, že příchozí z Ukrajiny budou mít podobné postoje vůči romské menšině žijící tady v České republice a opravdu na straně některých Romů byl strach. Já jsem se snažila být velmi aktivní při řešení a zvládání těch konfliktů, ke kterým došlo v Brně a třeba také v Krupce, v Bílině. Tak když jsme opravdu seděli u jednoho stolu s Romy a zároveň třeba i se zástupci ukrajinské menšiny, tak jsme slyšeli také stesky na to, že v České republice dlouhodobě čelí Romové celé řadě ústrků a zažívají diskriminaci například na trhu s bydlením, na trhu práce. Romské děti pořád ještě se, bohužel, nemalé procento se setkává se segregací v českém vzdělávacím systému. A Romové skutečně mají oprávněný pocit, že stát jejich problémy neřešil dostatečně aktivně a že nemají nějaké dobře fungující platformy pro systematický dialog a systematickou spolupráci, třeba v tom daném místě, v tom daném městě, jak tyto problémy posouvat,“ podotkla.

„Jsem velmi vděčná, že celá řada zástupců romské menšiny se uprostřed vlastně těch eskalujících konfliktů začala velmi aktivně vyjadřovat právě na sociálních sítích, začala komunikovat směrem do romské menšiny. Myslím, že to velmi zafungovalo a já moc děkuji všem, kdo se snažili situaci uklidnit, další napětí deeskalovat, a kde se snažili sami Romové vysvětlovat dalším Romům, že rozdmýchávat násilí a vlastně uplatňovat ten princip nějakého kolektivní očerňování, nebo kolektivní viny na příchozí z Ukrajiny, kteří jsou zde z důvodu války ve vlastní zemi, z důvodu ruské agrese, je špatně. A je to něco, co Romové vlastně sami na sobě vlastně v historii několikrát zažívali. Nespravedlivé útoky, nespravedlivé očerňování a myslím si, že tyto hlasy z romské komunity významně přispěly ke zklidnění situace,“ přemítala Šimáčková Laurenčíková.

Dilema, zda hájit práva Romů, nebo Ukrajinců, podle ní u nás nenastává.

„Myslím si, že hrozně důležité je řešit ta témata v nějaké posloupnosti. Nejprve bylo velmi důležité zastavit eskalaci dalšího násilí. Myslím si, že pro tuto chvíli to vypadá, že ty násilné konflikty jsou zažehnané, ale musíme být samozřejmě dále v pozornosti a nikdo nedokáže stoprocentně předvídat, co přinesou dny příští. Velmi k tomu přispěly opravdu konkrétní výjezdy přímo do těch měst, kde k těmto událostem docházelo. My jsme i společně s mojí kolegyní Lucií Fukovou a s dalšími partnery uspořádali kulaté stoly smíření, kterých se účastnili zástupci romských i ukrajinských organizací, místní samospráva, a kde jsme měli prostor si vyříkat vzájemné obavy a zároveň třeba i dát prostor tomu, aby zazněly omluvy za to, co se stalo, vyjádření nějakého soucitu vůči třeba obětem těch konkrétních násilných aktů.

Co ale je důležité, co po té základní stabilizaci a deeskalaci toho napětí dále dělat, je analyzovat hlubší příčiny toho, proč jsou některé části společnosti právě více zranitelné a proč mají tendenci se třeba častěji uchylovat k nějakým násilným řešením. A právě skrze ten dobrý partnerský dialog se všemi zúčastněnými jsme identifikovali jako jednu z příčin to, že právě opravdu romská menšina má dlouhodobě oprávněný pocit, že ta témata spojená se segregací, diskriminací a rasismem nemají dostatečnou pozornost, dostatečnou prioritu třeba předchozích vlád. My se teď snažíme velmi aktivně, aby se ta situace změnila, že na některých místech, v konkrétních městech neexistují dobře nastavené mechanismy pro kontinuální dialog a spolupráci se samosprávou na řešení těch místních, lokálních problémů, které zažívá jak romská menšina, tak třeba i majorita. A to je potřeba rozhodně změnit,“ dodala Šimáčková Laurenčíková.