Česko je čistým příjemcem peněz z Evropské unie, mělo by být vděčné a solidaritu oplácet, zaznívá často jako jeden z argumentů pro obrácení odmítavého postoje České republiky vůči přijímání migrantů na základě na půdě EU odsouhlasených kvót.

Jak je ale možné, že onu situaci, kdy po nich Západ výměnou za finanční podporu vyžaduje vděčnost a přijímání uprchlíků, Češi, Slováci, Poláci a Maďaři interpretují naprosto odlišně a že v postkomunistických zemích roste protievropský sentiment?

Touto otázkou se na svém blogu zabýval známý francouzský ekonom Thomas Piketty, věnující se ve své práci otázkám distribuce bohatství a příjmové nerovnosti. Piketty začal počítat, přičemž si na pomoc přizval data z Eurostatu a volně dostupné informace týkající se státních rozpočtů jednotlivých zemí, a zjistil, že ze zemí takzvané Visegrádské čtyřky mezi lety 2010 až 2016 odtékalo do zahraničí mnohem více peněz, než do nich prostřednictvím evropských fondů přišlo.

A penízky odtékaly

Například Česká republika podle Pikettyho výpočtů dostala v jím analyzovaném období z Evropské unie částku, která zhruba odpovídala dvěma procentům jejího HDP (čísla, kterými ekonom operuje, jsou relativní, vyjádřena poměrně). Prostřednictvím vývodu zisků a kapitálu do zahraničí ze země ale odtekly prostředky v přibližné výši 7,5 procenta hrubého domácího produktu.

Podobný osud mají i další „geopolitičtí sourozenci“ České republiky z řad tzv. Visegrádské čtyřky. V případě Česka je však rozdíl mezi odtokem peněz do soukromých rukou a jejich přílivem z veřejných prostředků EU, vyjádřeno v relativních číslech a poměrně vůči HDP, zdaleka nejmarkantnější.

Například Maďarsko obdrželo z EU ve sledovaném období čistou částku, která se rovnala čtyřem procentům jeho hrubého domácího produktu. Do zahraničních rukou ovšem ze země proudila suma ve výši sedmi procent maďarského HDP.

Slovensko dostávalo z veřejných prostředků EU sumu ve výši dvou procent vlastního HDP. Více než dvojnásobná částka pak proudila do zahraničí do rukou soukromých korporací. Více než 2,5 procenta svého HDP pak z prostředků EU dostávalo Polsko, ze kterého odtékalo do zahraničních rukou přibližně 4,7 procenta tamního HDP.

Čísla to jsou zajímavá a mohla by navádět k zajímavým domněnkám. Důvodem je podle Pikettyho vysoký objem zahraničních investic. Ty, což uznává, sice ekonomiku po roce 1989 nastartovaly, na druhé straně ale znamenaly převod velkých, často i klíčových podniků do zahraničních rukou.

Libá hudba pro ty správné uši...

Slova o vysávání zemí V4 zahraničním kapitálem by mohla pěkně znít v uších představitelů politických subjektů vyzývajících k opuštění Evropské unie. V souvislosti s platy pokulhávajícími za západem, s vysokou koncentrací obchodních středisek, montoven a s rekordně nízkou nezaměstnaností by pěkně zapadala do představy pomyslného pracovního tábora.

Jak Piketty poznamenává, tento fakt je jedním z důvodů, které bránily výraznému zvýšení národního důchodu (national income). Národní důchod představuje v ekonomii veličinu, která vyjadřuje souhrn příjmů výrobních faktorů na daném území za určité období. Zahrnuje v sobě mzdy, platy, renty vlastního kapitálu, příjmové úroky a zisky firem, ovšem ty přiznané na daném území. Právě mzdy a platy včetně důchodů v České republice oproti západní části Evropské unie dlouhodobě výrazně zaostávají. Často se rovněž mluví o špatné struktuře tuzemské ekonomiky, která neumožňuje firmám účtovat si více za vyšší přidanou hodnotu (opět ty montovny), což opětovně neumožňuje další zvyšování platů například na německou úroveň.

Koneckonců bylo to právě před rokem, kdy americká investiční banka JP Morgan přeřadila dluhopisy České republiky do indexu tzv. emerging markets a alespoň papírově tak z České republiky udělala v očích investorů rozvojovou zemi typu banánové republiky. Důvodem byl právě dlouhodobě nízký příjem na hlavu, laicky řečeno příliš nízké platy a důchody v Česku.  

Thomas Piketty na situaci východoevropských zemí a na jejich postavení v rámci EU upozorňuje už delší dobu. V nedávné studii například, spolu s dvěma dalšími autory Filipem Novokmetem a Gabrielem Zucmanem, neváhal východoevropské země V4 včetně Česka označit za země vlastněné zahraničním kapitálem.

Pikettyho současná analýza a text, ve kterém vybízí v souvislosti s ekonomickými fakty k intelektuální a zásadní přestavbě politických institucí včetně jejich další demokratizace, má i kritiky.  

Na druhý pohled to totiž vypadá, na což upozorňuje evropský think-tank Bruegel zaměřující se na ekonomické otázky, že Piketty ve své tabulce srovnává nesrovnatelné, a sice eurodotace coby veřejné peníze plynoucí de facto z kapes evropských daňových poplatníků a toky peněz soukromého kapitálu odcházející ze země.

Lze namítnout, že vzhledem k pobídkám, které zahraničním podnikům, jako například německé Škoda Auto, činila poslední Sobotkova vláda, lze i zde najít určitý průsečík soukromého s veřejným. Podle Bruegelu ale způsob, jakým Piketty toky soukromých a veřejných peněz v zemích V4 srovnává, může třeba i neúmyslně vyvolávat dojem, že země bývalého východního bloku na svém členství v Evropské unii de facto v čistých číslech prodělaly.  

„Převody peněz z Evropské unie představují z valné většiny granty sloužící k podpoře nízkopříjmových regionů v rámci Evropy, respektive jejich konvergenci,“ píše think-tank. „Zisky oproti tomu představují návratnost předešlé investice. Investování není charitou a investoři své zisky očekávají,“ dodává Bruegel. Oproti tomu think-tank zmiňuje výhody, které zemím střední a východní Evropy členství v Evropské unii přineslo. Argumentuje například růstem hrubého národního příjmu.