Představa tak masivního nebezpečí snadno navodí jinou představu, že se proti němu dokáží domluvit ty mocnosti, které v dosud platném uspořádání vzniklém po druhé světové válce mají v Organizaci spojených národů rozhodující slovo, tedy pět stálých členů Rady bezpečnosti.

Jenže každý z této pětice má právo veta hlavně proto, aby každý z nich mohl zablokovat cokoli, co se příčí jeho zájmům.

Proto Rada bezpečnosti, která jediná má právo ve jménu OSN posvětit použití síly, se na něm dohodne zpravidla v méně významných případech konfliktů a krizí, anebo ve zcela výjimečných případech jako po teroristických útocích v New Yorku a ve Washingtonu z 11. září 2001.

Pravděpodobnost, že by se pětice velmocí z Rady bezpečnosti dohodla, jak společně postupovat proti teroristům, kteří na částech území Sýrie a Iráku vyhlásili Islámský stát, je nevelká.

Ne snad proto, že by ho nepovažovali za hrozbu, ale proto, že například Rusku jde od začátku vzpoury opozice v Sýrii o to udržet u moci diktátorský režim Bašára Asada, mimo jiné i kvůli tomu, aby nepřišlo o svou poslední námořní základnu ve Středomoří.

Navíc, Moskva a Peking se vždy stavěly proti zásahům zvnějška do jiných zemí z obav, aby tak nevznikl precedent, který by mohl být jindy využit v jejich neprospěch.

Střízlivý náhled na poměry v Radě bezpečnosti napovídá, že představa prezidenta Miloše Zemana, jakkoli mohla být dobře míněna, nebyla předem nijak konzultována ani doma s úřadem premiéra nebo ministerstvem zahraničí, natožpak se zástupci pěti velmocí.

Ze všeho nejvíce se proto podobá svéráznému nápadu ministra obrany Antonína Baudyše, který před dvacítkou let uprostřed postjugoslávské krize sám o sobě vyhlásil do světa svou rovněž jistě dobře míněnou, ale dnes naštěstí zapomenutou mírovou iniciativu. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.