Vousatí muži s bojovnou jiskrou v oku se přidržují kapoty jedoucích bílých toyot, v rukou třímají černé vlajky podobné pirátským a z úst se jim derou vítězné výkřiky. Je 10. června 2014 a právě dobývají irácký Mosul. Triumfálně projíždějí ulicemi starobylého města, obývaného převážně sunnitským obyvatelstvem. Část místních vousáče vítá jako osvoboditele nebo přinejmenším jako menší zlo. Cítí se být utlačováni šíitskou vládou v Bagdádu, nastolenou po pádu Saddáma Husajna. Ještě nevědí, co je čeká pod správou mužů z tzv. Islámského státu (IS). Tisíce a tisíce jiných obyvatel – zejména šíitů, křesťanů a dalších náboženských nebo etnických menšin – to ale tuší. Narychlo si balí pár věcí a opouštějí své domovy. Před kým prchají? Kdo jsou bojovníci IS?

Potomci al-Káidy

Organizace Islámský stát po roce 2011 obsadila třetinu území Iráku a velkou část Sýrie. Vznikla ale už mnohem dřív. V časových osách se většinou jako okamžik zrodu zmiňuje rok 1999, kdy Jordánec Abú Mus‘ab az-Zarqáwí založil džihádistické uskupení, které o pět let později přejmenoval na „al-Káidu v Iráku“. V roce 2006 se skupina přeměnila v autonomní „Islámský stát v Iráku“ a o čtyři roky později se do jeho čela postavil Abú Bakr al-Baghdádí (zemřel letos v říjnu po dopadení speciálním americkým komandem).

Ideové cesty iráckého hnutí a al-Káidy se vzdálily už v prvních letech spolupráce. Islámský stát na rozdíl od organizace Usámy bin Ládina prosazoval apokalyptickou ideologii a hlásal cíl – založit tzv. chalífát (v historii šlo o státní útvar vedený chalífou, hlavou muslimské obce). Novodobý chalífát se fanatikům kolem al-Baghdádího podařilo vyhlásit 29. června 2014 v mosulské mešitě. Tehdy se organizace Islámský stát ocitla na pomyslném vrcholu své existence.

Ve zhruba stejnou dobu opanoval IS nejen území zborceného Iráku a Sýrie, ale zároveň i globální mediální prostor. Sdělovací prostředky včetně amerických a evropských zveřejňovaly propagandistická videa IS, na kterých maskovaní bojovníci stínali hlavy svým oponentům. Co víc, teror IS tehdy přerostl hranice Blízkého východu, když jeho sympatizanti provedli několik krvavých útoků také na evropské půdě (redakce týdeníku Charlie Hebdo – leden 2015, hudební klub Bataclan – listopad 2015, útoky v Bruselu – březen 2016, promenáda v Nice – červenec 2016).

Teroristické útoky páchali v té době většinou místní mladí lidé pocházející z druhé, případně třetí generace přistěhovalců z blízkovýchodních zemí, zfanatizovaní bezprecedentní propagandou Islámského státu. Mladíci tajně prchali od svých rodin bojovat do Sýrie a Iráku a dívky mizely za hranice, aby se za bojovníky provdaly a porodily jim děti. Uvádí se, že k Islámskému státu se takto přidaly tisíce lidí ze zhruba 90 zemí světa (dokonce až z jihoamerického Chile). Čím je bestiální organizace přitahovala? Co jim nabídla, že podlehli jejímu vábení?

Apokalypsa na obzoru

Tyto otázky si klade čím dál více novinářů i odborníků na blízkovýchodní studia. Jedním z nich je Bronislav Ostřanský z Orientálního ústavu AV ČR, který umně propojuje znalost středověkého islámského učení se zájmem o aktuální problematiku. „Genezi Islámského státu jsem sledoval od počátku, vnímal jsem ale, že se rozebírala hlavně z hlediska bezpečnostních nebo geopolitických analýz. Prací, které by se zabývaly ideologií, a zejména těch, které by se dívaly na její apokalyptické rysy, moc nebylo,“ vzpomíná Bronislav Ostřanský. Pustil se tedy do studia a výsledkem jeho několikaleté práce je monografie The Jihadist Preachers of the End Times – ISIS Apocalyptic Propaganda, kterou letos vydalo prestižní skotské nakladatelství Edinburgh University Press.

Apokalyptické písemnictví bylo podle Bronislava Ostřanského vždy pevnou součástí islámu, jeho promýšlením a interpretacím se ale po celou dobu věnovala úzká vrstva muslimských autorit (‘ulamá). Klasikem apokalyptiky je středověký učenec al-Marwazí (zemřel roku 843 v iráckém žaláři), který kolekci předpovědí o konci světa (tzv. apokalyptické hadísy) sepsal do Knihy apokalyptických zkoušek (Kitáb al-fitan).

Okamžik „konce“ se v islámské tradici označuje pojmem „hodina“ (as-sá‘). Události, které mu předcházejí a které ho doprovázejí, jsou „znamení“. Za malá znamení se považuje třeba uvolňování mravů („přijdou ženy oblečené, a přece nahé“), velká znamení ohlašují příchod hlavních postav boje zla a dobra (např. Vykupitele). Studium těchto apokalyptických hadísů bylo vždy považováno za rizikové (bylo zdrojem neklidu) a omezovalo se na úzký okruh znalců. Jenže ve 20. století se situace vlivem rozšíření vzdělání a možností masových médií dramaticky změnila.

Konec světa bestsellerem

Příběhy o konci světa se staly bestsellerem – podobně jako se na Západě prodávaly po milionech kusů brakové detektivky, na arabských tržnicích a nádražích šly na dračku apokalyptické příběhy o konci světa. Jako by zapadaly do každodenní neutěšené reality a pomáhaly lidem snášet neradostnou současnost. V roce 1979 (na počátku 15. století islámského kalendáře) nastalo v oblasti několik znepokojivých událostí – islámská revoluce v Íránu, vpád sovětských vojsk do Afghánistánu, krvavě potlačené povstání ve Velké mešitě v Mekce... „Najednou se zdálo, že apokalyptické hadísy nejsou pouhá zábava, ale že na nich něco může být,“ říká Bronislav Ostřanský.

Jinak řečeno, všechny převraty, povstání, války, ale i přírodní katastrofy začali lidé vnímat jako důkaz, že přichází konec světa. Dalšími „znameními konce“ byly útoky z 11. září 2001 a následný vpád armády USA do Afghánistánu a Iráku. Zavládla představa, že se právě odehrávají události, které předpověděly apokalyptické hadísy. „Islámští učenci včetně velmi radikálních ale tehdy podobné myšlenky nepodporovali, dokonce i představitelé al-Káidy považovali tyto řeči za nesmysly,“ zdůrazňuje Bronislav Ostřanský.

Za klíčový bod obratu, který vedl ke zrodu vraždící ideologie IS, odborníci považují propojení džihádistického radikalismu (fanatický boj mj. proti Západu) s apokalyptickou myšlenkou (přichází konec světa, tudíž je v boji dovoleno vše). K prolnutí těchto dvou výbušných směsí došlo na počátku tisíciletí, v době působení az-Zarqáwího, nazývaného duchovním otcem Islámského státu.

Apokalypsa jako smysl života

Spolu s možnostmi masově šířit informace, které přinesl rozvoj internetu, a především sociálních sítí, se apokalyptická rétorika stala naprosto bezprecedentním propagandistickým nástrojem. „Apokalyptika umožňuje zapojit vlastní malý osobní příběh do kontur velkého transcendentního boje dobra a zla. Říká třeba zmateným klukům z Moleenbeku: přidej se k nám, k ryzímu islámu a staneš se součástí velkého příběhu…,“ vysvětluje Bronislav Ostřanský, jak zmanipulovali verbíři Islámského státu stovky mladých lidí z některých neutěšených čtvrtí západoevropských měst.

V této souvislosti se rovněž používá termín „kosmické války“ – boje na konci věků, kdy není nutné mít slitování s těmi, které nazveme nepřáteli, protože vlastně ani nejde o lidi. „Jestliže člověk přijme toto vidění, pak uvěří, že má poslání a ocitne se mimo běžný rámec morálky. Neplatí pro něj to, co platí pro společnost, kterou pohrdá,“ dodává arabista. V takové situaci se zcela obrací význam výrazů „dobro“ a „zlo“. Fanatici z hnutí IS hlásají, že jsou předvojem konce věků, který bojuje na straně dobra a pomáhá nastolit vládu spravedlnosti. Pracují přitom s konspiračními teoriemi. Velkým nepřítelem jsou pro ně židé a křesťané, ale ještě větší problém mají se šíity, představiteli menšinové větve islámu (jakožto nepřáteli zevnitř). Soucit nemají s nikým.

Zvráceným výsledkem apokalyptické víry je, že i každá prohra se dá prezentovat jako krok správným směrem. Apokalyptici věří, že na konci se vše vrátí na počátek. Stejně jako byli v prvních letech islámu věřící osočováni a pronásledováni, i na konci dějin (což je údajně nyní) budou vyznavači ryzí víry v menšině a budou čelit pronásledování.

Víra, nebo pragmatismus?

Otázka, která napadne snad každého, kdo o dané problematice přemýšlí, zní: věří představitelé hnutí IS tomu, co hlásají, nebo jde jen o cynický pragmatismus? „Můžeme z různých stran rozebírat, jak IS ve svém narativu prezentuje konec světa, ale to hlavní, tedy nakolik tomu skutečně věří, nevíme,“ přiznává Bronislav Ostřanský. „Přijde mi ale velmi nepravděpodobné, že by tolik lidí po tak dlouhou dobu dokázalo systematicky a konzistentně pouze předstírat, že něčemu věří.“

Ostřanského práce vychází především z textové analýzy primárních zdrojů a literatury. „Velmi respektuji všechny, kdo se do terénu vydávají, například válečné reportérky v Sýrii, ale to je jiný žánr. Jsem si vědom, že mé podání není úplné a že zbývá mnoho úhlů pohledu k dalšímu výzkumu.“

Píše se konec roku 2019, od vyhlášení tzv. chalífátu Islámského státu v Mosulu uběhlo 5,5 roku a od jeho zničení a osvobození města 2,5 roku. Tisíce bojovníků a sympatizantů IS jsou po smrti, jenže další tisícovky mužů, jejich žen a dětí jsou stále naživu, buď prchli a někde se skrývají, nebo sedí ve věznicích a táborech střežených mimo jiné kurdskými milicemi v Sýrii. Situace v oblasti stále není stabilizovaná, jak ukázal nedávný vpád turecké armády do příhraniční oblasti Sýrie. „Obávám se, že příběh Islámského státu ani po jeho vojenské porážce zdaleka nekončí. Boj s jeho myšlenkami potrvá velmi dlouho,“ uzavírá Bronislav Ostřanský.

Plnou verzi článku najdete v časopise A / Věda a výzkum na stranách 44 až 49 (ZDE). Čtvrtletník vydává Akademie věd ČR v tištěné formě i elektronicky. Jeho hlavním cílem je představit veřejnosti poutavou formou výzkumy vědců a vědkyň z pracovišť Akademie věd ČR. Všechna čísla jsou ve formátu PDF a v listovací verzi k dispozici na webové stránce AV ČR (ZDE).