Dokázali bychom jej vůbec přežít?

Krev, vyhřezlá střeva, utrhané ruce… Smrt těch nejbližších. Osiřelé děti plačící na chodníku před troskami domu. I takový je svět. Války a jiná neštěstí provázejí lidstvo od nepaměti a lidé, kteří je prožili, neřeší naše pseudoproblémy.

My si zatím konstruujeme nová a nová „ohrožení“, před kterými rozhodně musíme být chráněni. Ochotně se k tomu nabízí rostoucí státní aparát a spolky, pro které je tato „ochrana“ zdrojem dotací.

Z komára velblouda

A tak si feministky vymyslely, že jedna facka je domácím násilím a nejlépe i důvodem k vykázání z vlastního domu. Ale nejen to. Aby pojem „násilí“ mohly vztáhnout na cokoliv, přišly i s novými termíny: emocionální násilí či dokonce ekonomické násilí.

Asi nikdy neviděly vyhřezlá střeva.

A děti? Z jejich „ochrany“ se stal tak skvělý byznys, na kterém se živí spousta „odborníků“…  Výsledkem je, že dnes v Norsku nesmíte dát dětem přes zadek a v Nýrsku jim pro změnu zadek utírat.

Přežila by upjatá dětská logopedka z nýrské kauzy bombový útok? Nebo jen obyčejné zemětřesení?

Problémy a pseudoproblémy

Když věnujeme úsilí na to, že děláme z komára velblouda, a stáváme se tak přecitlivělými na malé problémy, ty velké nás položí. Říká se tomu také degenerace.

Válka něco takového nepřipouští. Ne, rozhodně bych si ji nepřál. Jen mě bohužel nenapadá jiný způsob, jak čelit této plíživé degeneraci. Protože sytý hladovému nevěří a bude si stěžovat na špatně naaranžovanou třešničku na svém dortu.

Psáno pro První zprávy