Oficiální řeči o evropském bratrství a rovnosti nebyly nikdy ničím jiným než snůškou prázdných frází a lží. Na půdě EU nikdy rovnoprávnost v zacházení s jejími členy neexistovala. Ani jednu vteřinu. Vždy tu byli ti, kteří rozkazovali, poučovali a vyhrožovali (zejména Francouzi a Němci, ale také horliví Europané ze zemí Beneluxu), a pak ti, kteří – jak pravil nezapomenutelně někdejší francouzský prezident Chirac – mají jen právo mlčet a poslouchat. Nepřekvapuje, že Německo nebo Francie nebyly při opakovaných porušeních evropských pravidel či zákonů nikdy skutečně potrestány – Evropská komise buď řízení ani nezahájila, anebo zahájila pro forma, přičemž obě strany od počátku věděly, že je to jen hra pro veřejnost.

Během migrační krize z podzimu 2015 odhalila Unie opět o něco více svou pravou tvář molocha, který nepokrytě usiluje o rozbití evropských států a ovládnutí jejich národů. Jedním z hlavních nástrojů má být masivní řízená migrace z Asie a Afriky, která je již mnoho let plánovaná v rámci tzv. Unie pro Středomoří mezi EU a severoafrickými státy. Invaze milionu migrantů v roce 2015 byla nečekanou komplikací zamýšleného pozvolného, ale trvalého usídlování muslimů, kteří by za několik desítek let nenávratně změnili demografické, kulturní a etnické poměry v Evropě. Právě to a nic jiného je totiž hlavním cílem liberální levice, jež ovládá bruselské struktury a skoro všechny západoevropské státy a která slepě nenávidí vše, co patří k tradici křesťanské, nezfeminizované a svobodné Evropy silných národních států.

Organizátoři evropské integrace vedli od samého počátku tajnou válku proti svobodě evropských národů. Čím zjevnější byly jejich nedemokratické cíle, tím výše vzlétala vznešená rétorika o prosperitě, míru, svornosti a bratrství. Po vzniku EU v roce 1992, provázeném množstvím podvodů při „plnění“ stanovených kritérií ze strany jedněch a „neviděním“ těchže podvodů ze strany druhých, se fanatičtí centralizátoři na čele s tehdejším předsedou Evropské komise Delorsem rozhodli za každou cenu zrealizovat svou absurdní utopii: vtlačit 20 a více rozdílných národů do kadlubu centrálního superstátu. A to co nejrychleji. Výsledkem byla jedna fatální chyba (euro) a jedna katastrofa (Schengen). Zrušit vnitřní hranice a nezabezpečit přitom důkladně hranice vnější může jedině struktura, která nemá žádné voliče, žádný lid a žádnou odpovědnost. A protože nic z toho nemá, postrádá také elementární sebereflexi, jak dokazuje každé další rozhodnutí či návrh Evropské komise.

Rozhodnutí zahájit sankční řízení proti ČR (a Maďarsku a Polsku) vyplývá z hlasování ministrů vnitra členských států EU z podzimu 2015, kdy většina souhlasila s návrhem přerozdělit 160 000 migrantů z Itálie a Řecka po celé Unii. Toto rozhodnutí svědčí o tom, že Evropská komise ztratila jakékoli zábrany a hodlá svá katastrofální selhání při ochraně vnějších hranic Unie řešit na úkor členských států. Je třeba zdůraznit a dvakrát podtrhnout: nutit jakékoli národní společenství, aby proti své vůli, proti vůli svých volených zástupců, přijalo, resp. přijímalo na svém území cizí národní element, notabene kulturně naprosto cizí a potenciálně nebezpečný, je akt nepřátelství a nepřímé agrese. Akt, který by plně zapadal do obrazu politiky Hitlerovy či Stalinovy, ale poněkud koliduje s mateřskou péčí EU o „svěřené“ národy. Nebo že by ta „péče“ byla spíš macešská?

Solidarita, odpovědnost, humanita, a ovšem evropské dotace, zní unisono z Bruselu, Berlína a Paříže. Pokud se ale nenecháme oklamat touto kouřovou clonou, objevíme pravý důvod, který se skrývá za kvótami. A tím je usilovná snaha Západu dokončit zglajchšaltování někdejší komunistické části Evropy, která se po roce 1989 s touhou po politických svobodách a národní nezávislosti obrátila k Západu netušíc, že bruselské struktury se právě v této době chystaly s oběma těmito hodnotami nemilosrdně zúčtovat. Je zřejmé, že po 13 letech členství ČR v Unii se i u nás mnohé „podařilo“. Český parlament se změnil z reprezentanta českého lidu v poslušného vykonavatele vrchnostenských příkazů z ciziny. Náš právní řád je zaplevelen absurdními regulacemi, příkazy a zákazy, převzatými z evropského práva. Z eurofondů mohutně dotované tzv. nevládní organizace za pomoci vládních a krajských struktur vymycují z úřadů, škol a veřejného života pod heslem rovnosti a „genderové“ vyváženosti kousek po kousku zdravý rozum a samostatné rozhodování svobodných občanů.

Jen v jedné věci Česká republika, Polsko a Maďarsko dosud pokulhávají za svými západními vzory: Praha, Varšava a Budapešť stále ještě nejsou dostatečně multikulturní. Proto si zdejší občané zatím nemohou společně s vousatými Prorokovými následovníky patřičně vychutnat oslavy Ramadánu, našim učitelům je stále upíráno potěšení, jehož se tak hojně dostává jejich francouzským či britským kolegům, totiž vyučovat kromě „inkludovaných“ dětí se syndromem nevzdělavatelnosti houfy pologramotných Syřanů či Afghánců, a zdejším ženám se ještě nedostalo oné kýžené možnosti bohatého multikulturního vyžití ve společnosti muslimských mladíků na koupalištích, v parcích a nočních vlacích metra, kterého si v posledních letech tolik užívají Němky či Švédky.

A tak Západ konečně usoudil, že tato diskriminace „východní“ Evropy je již dále neúnosná a je nutno urychleně zjednat nápravu. Ano, jde o Západ, neboť kvóty jsou ve skutečnosti rozhodnutím Západu. EU se v podstatě rovná Západ, protože různá ta Česka, Slovinska či Estonska jsou při rozhodování v bruselských strukturách úplně bezvýznamná. Bohužel si mnozí čeští politici tuto rovnici stále nechtějí přiznat, hlásíce se vehementně k Západu za současné kritiky EU. Ze všech západních zemí se při onom osudném jednání v září 2015 jediné Finsko zdrželo hlasování. O kvótách tedy rozhodl Západ, který se v důsledku kulturní revoluce 60. let, politické korektnosti, uměle vyhroceného špatného svědomí z koloniálních dob a především pod tlakem mohutných agresivních islámských menšin změnil k nepoznání. Ve srovnání se Západem prvních dvou poválečných desetiletí je to dramatická změna k horšímu. Středoevropské země se na této cestě již také dostaly hodně daleko, ale dokud v naší části světa nebudou silné islámské menšiny, máme ještě naději, že se Západem nakonec přece jen nestaneme.

Rozhodnutí o zahájení sankčního řízení proti ČR, Polsku a Maďarsku by se mohlo a mělo stát živou vodou pro skomírající visegrádskou spolupráci. Je nejvyšší čas, aby si elity států střední Evropy, samozřejmě včetně Slovenska, uvědomily odlišnost svých národů od Západu a začaly vědomě posilovat svou specifickou středoevropskou identitu. Příkazem dne je politická emancipace od západní Evropy, která se nachází v pokročilém stádiu civilizačního úpadku a patrně již ztratila vůli se bránit proti postupující islamizaci a afrikanizaci. Při oboustranné ochotě a snaze by tato emancipace neměla být zásadní překážkou pro pokračující hospodářskou spolupráci.

Aleš Valenta

Publikováno v Newsletteru Plus, červen 2017.