Nové vedení se rozhodlo jinak - zachraňovat krizovou situaci vstupem do koalice. Zvolená strategie s vymýšlením si dalších podmínek koaličního vládnutí s ANO, jichž Patrik Eichler údajně spočítal osmatřicet, pokud jsem neposlouchal špatně nebo to nemyslel ironicky, spíše jako by navazovala na novelu Ladislava Mňačka Jak chutná moc.

Vládnout je cílem politických stran. Je ale nutné zvážit jakou odpovědnost tím na sebe vedení strany s více než stočtyřicetiletou historií bere, jaká jsou s tím spojená rizika a má-li k tomu zajištěnu podporu strany.

Rizikem přitom není ani tak neustále připomínané stíhání dvou hlavních představitelů ANO, které se vyřeší, dostane-li se k soudu. Je jím spíše fakt, že ČSSD spoluvládnutím s ANO, jehož předseda a zároveň premiér disponuje jakkoliv legislativně omezovanou politickou, ekonomickou a mediální mocí, de facto napomáhá formování korporativistického státu. Dokážou představitelé sociální demokracie dát tomuto typu státu pozitivní podobu, která by znemožnila deformovat základy naší parlamentní demokracie?

Andrej Babiš jim k tomu zdánlivě nabízí exkluzivní podmínky, především tzv. silové rezorty. Jejich rizikovost je však nasnadě. Vnitro, které si údajně vybral Jan Hamáček, i když se připravoval na obranu, kterou nechce, je nejsložitějším resortem. Zatím totiž ani nepřekonalo nepřesvědčivou policejní reformu. Navíc obsahuje organizační strukturu, která podle mínění některých expertů už dnes je v rozporu s demokratickými principy ohrožuje svobodou slova, a hrozí i její budoucí zneužití jako centra státní ideologie.

Nejinak je tomu s ministerstvem zahraničí. Dokáže ČSSD vybrat ze svých řad politika, který by byl konečně schopen navrhnout a prosadit reálnou vizi samostatné české zahraniční politiky, kterou od vzniku samostatné ČR postrádáme?

Andrej Babiš byl tedy štědrý. Zároveň nabídl partnerovi resorty potenciálně nejzranitelnější, s mnoha nedořešenými, i když řešitelnými problémy. To nejvážnější riziko pro vedení ČSSD však spočívá v tom, že couvne-li, nebo pokud mu členská základna záměr neschválí, padne na něj vina nejen za zmaření zrodu vlády, ale také za otevření cesty k moci pro Okamurovu SPD a komunisty.

A když se špatný scénář ze zjevně daleko horších začne přece jen slibněji blížit ke konci, tak do toho vpadnou sociálně demokratičtí senátoři v čele s předsedou Milanem Štěchem, a chtějí se vším skončit. A pro svůj negativní postoj získat i členy strany. Podobně se chová i podstatná část poslanců. Má vůbec ČSSD s takovým chováním svých vůdců právo na existenci? Věřme, že se jí podaří překonat i tuto krizi.

Autor je sociolog

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.