V tom případě jsou vaše pocity naprosto správné. Zbývaly ještě necelé dva roky do pádu Rakouska-Uherska, když se lingvisté z III. třídy České akademie císaře Františka Josefa rozhodli vyslyšet ono volání. Odpověděli na něj prvním číslem časopisu Naše řeč, který mohli čtenáři poprvé otevřít v prosinci roku 1916, což činí z Naší řeči nejstarší bohemistický časopis vůbec. Lingvisté v něm od té doby publikovali mnoho statí soustředících se na otázky mateřského jazyka, a to se zvláštním zřetelem k problémům jazykové kultury, fungování tohoto periodika totiž vždy bylo a stále je úzce spjaté s jazykovou poradnou.

Někomu může vrtat hlavou, proč na tento časopis upozorňovat v roce 2017, tedy po 101 letech. Odpověď se skrývá v roce 1952, v němž Naše řeč nevyšla. Kvůli této roční pauze se číslování ročníků posunulo a právě letos vyjde pět čísel 100. ročníku. Aby těch zmatků nebylo málo, musím pro úplnost dodat, že vročení pilotního čísla časopisu je až do roku 1917, tehdejší redakce se však první číslo rozhodla vydat předčasně, „aby bylo dosti času na jeho rozšíření i na poznání, jak asi nový časopis bude přijat naší veřejností“.

Jak je patrné z úvodních slov, byla Naše řeč ve svých počátcích zaměřena brusičsky a puristicky, však také podtitul časopisu zněl Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého. Vedle jazykových statí se mnoho autorů soustředilo na kritiku slov, často výrazů přejatých (či domněle přejatých) z němčiny. Jako zavrženíhodný germanismus viděl jeden z přispěvatelů např. výraz listovat, který hodnotil jako „novou, mechanickou a zbytečnou napodobeninu něm. slovesa blättern“. Podobně nebylo v Naší řeči přijato sloveso vykolejit, protože „máme staré, dobré slovo vyšinouti se (…) ale někdo pocítil, že němčina má „entgleisen“, slovo odvozené od Geleise a honem je natřel na česko“. Z těchto příkladů se čtenář jistě dovtípí, že brusičské snahy se nesetkávaly vždy s kladnou odezvou u samotných mluvčích.  Opačným příkladem ovšem může být kritika slova podnésti ve smyslu ‚darovati‘, jež podle autora článku mohlo vzniknout z apelativa podnos (něm. Präsentierteller) a které se nikdy součástí jazykové normy v tomto významu skutečně nestalo. Naše řeč reagovala také na některé bizarnosti, při listování starými čísly se tak můžete docela nečekaně pobavit. Hned v prvním čísle narazíte např. na článek o ženském a mužském teleti. Že nevíte, co to je? To je dobře, těžko si totiž představit, že by se toto označení pro jalovičku a býčka, které se objevilo v textu určeném zemědělcům, skutečně ujalo.

Jeden ze zakladatelů časopisu Josef Zubatý po 10 letech existence časopisu bilancoval jeho působení spíše nespokojeně: „Naše řeč se čte, dost často se i pochválí, ale mnoho zdárných výsledků jejího působení neviděti. Snad se podařilo vymýtiti – či „vymítiti“, jak se přes naše výtky stále častěji píše a v tiskárnách sází – některou drobotinku (na př. šosácký tvar „úřadní“ m. úřední, který jsme několik let utloukali), ale celkem se píše stejně, jako se psávalo před desíti lety. Spíše bychom shledali, že chyby, které bývaly před 10 lety dosti řídké, dnes se staly již skoro pravidlem.“ Tato slova dokazují, že stesky nad špatnou češtinou nejsou jen výdobytkem dnešní doby.