Vyprávění většinou začíná velmi podobně: „Ten inteligentní a příjemný mladý muž, kterého jsem si vzala, se změnil takřka okamžitě po svatbě,“ píše jedna z klientek Bílého kruhu bezpečí. „Postupně začal určovat pravidla, rozdělovat úkoly a vládl pevnou rukou despotického diktátora. Stala jsem se služkou a rohožkou a neměla tušení proč. Po večerech byl z našich oken slyšet jeho křik. Já se šíleně styděla a neříkala nikomu nic,“ líčí svůj život s násilnickým manželem žena, která se stejně jako tisíce dalších stala obětí domácího násilí.

Vyjádřit v číslech, kolik žen se někdy setkalo s domácím násilím, je velmi složité. Z několika důvodů. Zaprvé, jak vyplývá i z našeho příběhu, se lidé stydí o problémech, které se odehrávají v jejich soukromí – za zavřenými dveřmi – hovořit. Zdrojem studu je často pocit selhání. Stydí se, že si ponižování, kontrolování či bití „nechali líbit“, navíc od někoho, koho si sami vybrali. Kromě studu hraje velkou roli strach, o zdraví a život, svůj i dětí. Partnerovy výhrůžky „Já tě zabiju, ty mrcho!“ nelze brát na lehkou váhu. Strach ale budí i možné reakce ze strany policistů či lékařů, očekáváná nedůvěra a neochota oběti uvěřit.

„Fenomén jako takový má velmi vysokou latenci. Některé studie udávají až 95 procent. Znamená to, že valná většina případů zůstává skryta a do celkových statistik se vůbec nedostane,“ uvádí Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV ČR (ZDE), pracovnice Národního kontaktního centra – gender a věda (ZDE). K problematice domácího násilí se dostala přes své předchozí projekty, které se týkaly souvisejícího tématu – sexuálního násilí. „Statistiky jsou užitečné, ale tento fenomén je těžko kvantitativně uchopitelný i vzhledem k rozdílům v tom, co jako domácí násilí chápeme. Kvalitativní výzkum nám umožňuje plnohodnotně nahlédnout stávající situaci, protože dokáže odhalovat vazby mezi jednotlivými složkami systému v návaznosti na složitý jev domácího násilí,“ upřesňuje socioložka.

Situaci neusnadňuje ani to, že nejčastějším statistickým údajem za Českou republiku jsou počty takzvaných vykázání. O co jde? Tento poměrně nový způsob řešení domácího násilí, institut vykázání, přinesl zákon č. 135/2006 Sb. Policie ČR díky němu dostala pravomoc vykázat násilnou osobu ze společného obydlí až na deset dnů. Počty vykázání ale není možné zaměňovat za statistiku výskytu domácího násilí ve společnosti. Zpravidla totiž jde o případy, v nichž figuruje fyzické násilí. To je jen jednou z mnoha forem domácího násilí.

„Není to však něco, co nám objektivně zachycuje výskyt domácího násilí. Tím, že se měří jen počty vykázání, se jasně ukazuje, jak vysoko je nastavená laťka, aby se téma vůbec začalo řešit. Násilí ale začíná mnohem dříve. I roky předtím. A hlavně, má velkou škálu podob – od naschválů, ponižování, vyhrožování, kontroly jak sociální, tak ekonomické, nucení k nevyžádaným sexuálním praktikám až po onu případnou první facku,“ dodává Dana Moree, antropoložka z Univerzity Karlovy, která s Blankou Nyklovou na studii spolupracuje. Také ona se k výzkumu dostala díky předchozí práci s podobnou cílovou skupinou – divadlem utlačovaných při Fakultě humanitních studií UK.