Vyprávění většinou začíná velmi podobně: „Ten inteligentní a příjemný mladý muž, kterého jsem si vzala, se změnil takřka okamžitě po svatbě,“ píše jedna z klientek Bílého kruhu bezpečí. „Postupně začal určovat pravidla, rozdělovat úkoly a vládl pevnou rukou despotického diktátora. Stala jsem se služkou a rohožkou a neměla tušení proč. Po večerech byl z našich oken slyšet jeho křik. Já se šíleně styděla a neříkala nikomu nic,“ líčí svůj život s násilnickým manželem žena, která se stejně jako tisíce dalších stala obětí domácího násilí.

Vyjádřit v číslech, kolik žen se někdy setkalo s domácím násilím, je velmi složité. Z několika důvodů. Zaprvé, jak vyplývá i z našeho příběhu, se lidé stydí o problémech, které se odehrávají v jejich soukromí – za zavřenými dveřmi – hovořit. Zdrojem studu je často pocit selhání. Stydí se, že si ponižování, kontrolování či bití „nechali líbit“, navíc od někoho, koho si sami vybrali. Kromě studu hraje velkou roli strach, o zdraví a život, svůj i dětí. Partnerovy výhrůžky „Já tě zabiju, ty mrcho!“ nelze brát na lehkou váhu. Strach ale budí i možné reakce ze strany policistů či lékařů, očekáváná nedůvěra a neochota oběti uvěřit.

„Fenomén jako takový má velmi vysokou latenci. Některé studie udávají až 95 procent. Znamená to, že valná většina případů zůstává skryta a do celkových statistik se vůbec nedostane,“ uvádí Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV ČR (ZDE), pracovnice Národního kontaktního centra – gender a věda (ZDE). K problematice domácího násilí se dostala přes své předchozí projekty, které se týkaly souvisejícího tématu – sexuálního násilí. „Statistiky jsou užitečné, ale tento fenomén je těžko kvantitativně uchopitelný i vzhledem k rozdílům v tom, co jako domácí násilí chápeme. Kvalitativní výzkum nám umožňuje plnohodnotně nahlédnout stávající situaci, protože dokáže odhalovat vazby mezi jednotlivými složkami systému v návaznosti na složitý jev domácího násilí,“ upřesňuje socioložka.

Situaci neusnadňuje ani to, že nejčastějším statistickým údajem za Českou republiku jsou počty takzvaných vykázání. O co jde? Tento poměrně nový způsob řešení domácího násilí, institut vykázání, přinesl zákon č. 135/2006 Sb. Policie ČR díky němu dostala pravomoc vykázat násilnou osobu ze společného obydlí až na deset dnů. Počty vykázání ale není možné zaměňovat za statistiku výskytu domácího násilí ve společnosti. Zpravidla totiž jde o případy, v nichž figuruje fyzické násilí. To je jen jednou z mnoha forem domácího násilí.

„Není to však něco, co nám objektivně zachycuje výskyt domácího násilí. Tím, že se měří jen počty vykázání, se jasně ukazuje, jak vysoko je nastavená laťka, aby se téma vůbec začalo řešit. Násilí ale začíná mnohem dříve. I roky předtím. A hlavně, má velkou škálu podob – od naschválů, ponižování, vyhrožování, kontroly jak sociální, tak ekonomické, nucení k nevyžádaným sexuálním praktikám až po onu případnou první facku,“ dodává Dana Moree, antropoložka z Univerzity Karlovy, která s Blankou Nyklovou na studii spolupracuje. Také ona se k výzkumu dostala díky předchozí práci s podobnou cílovou skupinou – divadlem utlačovaných při Fakultě humanitních studií UK.

Další důvod se dotýká nejasností v samé definici pojmu. Není ani ve zmiňovaném zákoně. České právo tedy termín „domácí násilí“ vůbec nezná. Uvnitř partnerských a rodinných vztahů dochází k rozmanitým variantám násilných incidentů, z nichž zdaleka ne všechny splňují nějakou v zákoně podchycenou skutkovou podstatu. Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR uvádí následující definici: „Opakované projevy fyzického, sexuálního, psychického, ekonomického či dalších forem násilného jednání stupňující se intenzity, odehrávající se v současném či bývalém partnerství, kdy násilná osoba využívá své převahy (fyzické, psychické, ekonomické) nad druhou osobou, bez ohledu na formu jejich vztahu, pohlaví a sexuální orientaci, k nimž dochází v soukromí, bez ohledu na to, zda osoby v partnerském vztahu sdílejí či sdílely společnou domácnost.“

Ke slovu přichází koronavirus

Ze stejných důvodů, proč statistiky domácího násilí neodpovídají realitě, nelze exaktně vyjádřit ani to, jak se na věci podepsala situace z jara 2020, takzvaná koronakrize, kdy celá populace zůstala nedobrovolně uzavřena ve svých domovech. Děti nechodily do školy, mnozí zaměstnanci přešli na práci z domova, jiní nemohli své povolání vykonávat vůbec či o práci v podstatě ze dne na den přišli. Sociální kontakty se striktně omezily jen na nejbližší rodinu.

Obě vědkyně se problematikou zabývají delší dobu, rozhodly se tedy zcela neobvyklou situaci zmapovat. Jak říkají, pustily se do sběru dat bez projektu, na podávání grantových přihlášek nebyl paradoxně i kvůli rozběhlému výzkumu čas. Byla to dobrovolná badatelská aktivita, která reagovala na aktuální potřebu. První fáze probíhala formou analýzy terénních deníků a přepisů kontaktů s klientelou několika neziskových organizací. Dále se uskutečnily rozhovory s oběťmi násilí, které svou situaci již delší dobu řeší, případně ji považují za vyřešenou.

Následně badatelky doplnily data o rozhovory se zaměstnanci neziskových organizací, které pomáhají obětem násilí či se mezi jejich klientelou oběti vyskytují. „Pracovnice neziskových organizací proFem, Rosa a Acorus si vedly terénní deníky, daly nám také anonymizované sjetiny z chatu a messengeru,“ upřesňuje Dana Moree zvolenou metodologii a vysvětluje, jak se jarní situace lišila od „normálu“. „Nouzový stav vytvořil jakousi konzervu, lidé museli v jejím rámci fungovat, zvýšila se hladina stresu, a tím pádem i intenzita jevů, které tak jako tak v rodině existovaly.“ Potvrdilo se to i ve druhé fázi výzkumu při rozhovorech s lidmi, kteří poskytují terapeutické služby. Jak uvádí Blanka Nyklová, terapeuti hovořili o tom, že nezaznamenali nutně nárůst počtu klientely, ale že narostla intenzita incidentů v jednotlivých rodinách a také jejich brutalita.

Strach, deprese, stres, nejistota ovlivňovaly na jaře naše životy, ne pro každého bylo snadné se s těmito pocity a stavy vyrovnat. A možnosti, jak se „vybít“ a ulevit si, chyběly také. „Máte-li problém se zvládáním agrese a nemůžete používat ventily, které běžně používáte, například sport, být dlouho v práci a podobně, tak vám to neprospěje,“ objasňuje Blanka Nyklová. Se zvládáním agrese tak měli potíže i lidé, kteří ji jinak dokážou směřovat mimo svoje blízké. Oběti měly méně možností, jak uniknout a jak volat o pomoc. „Těžko budete někam telefonovat o pomoc, když jste s manželem v dvoupokojovém bytě,“ podotýká socioložka.

Jedno z řešení problému našly pomáhající (zpravidla neziskové) organizace. Téměř okamžitě po vyhlášení nouzového stavu zavedly nový typ služeb – chaty a messengery. Posílat zprávy a chatovat je možné i v přítomnosti agresora, kdežto s telefonováním je to výrazně složitější. Problém osob, které například nemají chytrý telefon, ale tato služba pochopitelně řešit nemůže.

Mnohým tyranům se splnilo, po čem touží a k čemu směřuje jejich jednání i mimo koronavirovou krizi. Najednou měli absolutní moc nad člověkem, se kterým žijí. Kontrolovali, kam půjde či nepůjde, s kým se bude stýkat. Sociální kontakty se snažili omezovat i nad rámec opatření zavedených státem. „Na první pohled to může vypadat nevinně – že to myslí dobře, bojí se o zdraví své partnerky, ale reálně za tím stojí snaha o kontrolu,“ vysvětluje Blanka Nyklová.

Systém pomoci nefunguje, jak by měl

V rámci tří spolupracujících neziskových organizací se ukázalo, že ve zmiňované době vzrostl počet incidentů a intenzity domácího násilí, a tím pádem také poptávka po jejich službách o 30 až 40 procent oproti situaci před vyhlášením nouzového stavu na jaře 2020.

Na oficiálních statistikách výše zmiňovaného institutu vykázání se tento stav ovšem nijak neprojevil. V porovnání s předchozími dvěma roky zůstala čísla víceméně totožná nebo paradoxně nižší. Jak je to možné? Například proto, že podpora obětem domácího násilí ze strany státu značně ochabla. Jarní „lockdown“ se totiž týkal i úřadů a zasáhl do různé míry též klíčové instituce, jež ze strany státního aparátu mají jev řešit: Policie ČR, Orgán sociálně-právní ochrany dětí – OSPOD (jsou-li domácímu násilí přítomny děti), intervenční centra a soudy. Na straně občanské společnosti tento systém doplňují neziskové organizace, které rovněž v prvních týdnech omezily fyzicky poskytované služby, své dveře ale nezavřely.

Podle Dany Moree je jedním z důvodů, proč policie násilníky častěji nevykazuje (nejen v době koronavirové), skutečnost, že policisté, místo aby při výjezdu označili situaci zralou na vykázání, ji vyhodnotí pouze jako takzvaný incident. Dojde-li k vykázání, je spíše pravděpodobné, že se zahájí trestní stíhání. Pokud jde jen o incident, řeší se třeba domluvou nebo se postoupí k přestupkovému řízení.

„To ale nemá žádný vliv na snahy, jak zmenšit výskyt domácího násilí,“ říká Dana Moree. Podle jejího názoru je takový nástroj bezzubý. Výzkum ve své první i druhé fázi jako jedno z hlavních zjištění ukázal, že celý systém pomoci obětem je nekonzistentní. Situace obětí se tak často vyhodnocuje na každém místě jinak. Přístup je odlišný kraj od kraje, město od města a člověk od člověka. Podkopává už tak nízkou důvěru v instituce a ztěžuje orientaci často traumatizovaných obětí v systému.

Jak vyplynulo z rozhovorů s policistkami a policisty ve druhé fázi výzkumu, potýkají se sbory často s nedostatkem zkušeného a kvalifikovaného personálu. Podle vědkyň se ukazuje, že k incidentům často jezdí mladí nezkušení policisté, kteří situaci neumí správně vyhodnotit a domácí násilí vždy jednoznačně nerozpoznají. Přitom je ale násilí lépe podchyceno, když o problémech v rodině existuje záznam, například hlášení na OSPOD, a vývoj situace se dále sleduje.

Generační problém

Pro děti z rodin poznamenaných domácím násilím znamenala pandemie zhoršení situace. K „běžným“ problémům se přidaly „koronavirové“. I když tomu tak nemuselo být před začátkem krize, agrese se často začala obracet přímo proti nim. Neměly možnosti úniku a získat podporu například od vrstevníků. Výzkumnice zaznamenaly případy, kdy agresivně se chovající rodič cíleně vystavoval děti nákaze, aby pak mohl manipulovat s jejich předáváním druhému rodiči. Přidaly se průtahy s vyplácením sociálních dávek, což vedlo ke zhoršení ekonomické situace rodin – zejména samoživitelek.

Hovoříme-li o situaci dětí, je podle obou badatelek nutné zmínit, jak domácí násilí funguje. Je to cyklus, při kterém dochází k napětí a jeho vzrůstání, násilí a klidu či útlumu a tak pořád dokola. „Podíváme-li se na to z generační perspektivy – vzorce chování se učíte v rodině. Můžete se naučit pozici člověka, který se chová agresivně, ale také toho, kdo násilí zažívá,“ vysvětluje Blanka Nyklová, jak se cyklus přenáší z rodičů na potomky a obě polohy se tím normalizují. Řešení? Zamezit cyklickému opakování.

„Všechno se mi vrátilo jako bumerang – v našich dětech,“ píše žena z našeho úvodního příběhu. „Jak rostly, stále více je ovlivňovalo, co se dělo kolem nich. Byly svědky všeho, co se u nás dělo. Scéna, kdy malý Jirka visel na svém otci a s pláčem křičel, ať už nechá maminku na pokoji, nebyla ničím výjimečným. Lenka strachem zalézala do skříně,“ pokračuje. A jak to celé dopadlo? Happy end nečekejme. Ani když příslovečný pohár přetekl, naše hrdinka agresivního tyrana opustila a odstěhovala se i se svými dvěma dětmi do Spojených států, nemá od něj klid. Na dálku ji šikanuje alespoň různými žalobami a soudy. „Ale všechno to stojí za to. Vidět, jak jsou děti bezstarostné, jak usínají beze strachu, je pro mě tou největší odměnou. Uvědomila jsem si, že jsem dokázala něco, co mnoho žen přede mnou nemohlo. Dostat sebe a děti do bezpečí dřív, než bylo pozdě.“

Celý článek i další zajímavé texty najdete v aktuálním čísle časopisu A /Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR (ZDE).