Oznámily to noviny Globe and Mail, které mi otiskly první článěk o českých Romech v Kanadě. Pořád vidím pana Škvoreckého, jak růžolící popíjel whisky, když jsme spolu u jeho švagra Lumíra Salivara oslavovali Mistrovy 73. narozeniny. Vidím to jako dnes. Takové vzpomínky nikdy z paměti nevymizí.

Byl jsem v Torontu také koncem září 1997 a měl to štěstí být u toho, když rodák z Náchoda Josef Škvorecký (nar. 27. září 1924) oslavoval své třiasedmdesáté narozeniny. Byla to tak trochu předoslava v duchu pánské jízdy, jíž byl přítomen kromě oslavence též můj kamarád Jirka Kružík a domácí pán Lumír Salivar, literátův švagr. A tak trochu s námi vlastně byl ještě jeden mužský - nesmiřitelný romantik Danny Smiřický z Miráklu a Tankového praporu. Mladík, jemuž se ze všeho nejvíc líbila sličná děvčata, a kterému lezly na nervy primitivní moresy nevycválaných omezenců, jimiž se to v Československu padesátých let dvacátého století jen hemžilo.

Brýlatý Danny, do kterého Josef Škvorecký navždy převtělil své mládí a touhy, čímž rafinovaně zastavil jinak neúprosný čas a zajistil si nesmrtelnost do chvíle, než zeměkouli i s jeho civilizací zcela rozdrtí nevypočítatelný meteorit. A přestože vždycky uznával Hemingwaye a jeho literární styl vždy respektoval, tentokrát neposlechl jeho radu, že každý dobrý příběh má končit smrtí. Nechal pro nás Dannyho žít jako chlácholivou iluzi, že ne všechno jednou stejně špatně dopadne.Také Lumír Salivar, švagr Josefa Škvoreckého, měl k Milovi připomínky... Foto: Břetislav Olšer

Jedna věc rodu ženského tam s námi přece jenom byla - jednalo se o láhev skvělé kanadské whisky VO - Seagram s ledem. Pouštím si z magnetofonu kazetu plnou rozhovoru s Josefem Švoreckým. Je toho ještě dost, co jsem z ní nepřepsal. Proto tak činím teď, abych si zopakoval onu atmosféru…

„Kdysi jsem holdoval jen vínu, protože becherovka, fernet a další české nápoje kromě piva jsou bolehlavy,” smál se dobře naladěný spisovatel, když zapíjíme v bytě jeho švagra Lumíra Salivara Mistrovy 73. narozeniny. “Kvalita mezi alkoholickými nápoji je pouze whiska. Seagram místo fernetu. Dokonce se mi dnes už zdá i český prazdroj příliš hořký. Hlavní pro mě ale je, abych přežil rok 2000…”

Byl jsem unesený tou báječnou souhrou okolností. Popíjel jsem přece s moudrým mužem a světovým spisovatelem, který vytvořil nezapomenutelné dílo. Dokonalou hodnotu. Nebyl to žádný fotbalista s IQ šimpanze, ani zpěváček pop muzik, který si pletl basový klíč se šperhákem, jímž se zamyká cela v mírovské věznici. Znovu slyším jeho hlas, který jsem si nahrál před lety v Torontu.

“Jak jsem se dostal k psaní detektivek?” ptá se Josef Škvorecký nostalgicky, jako by ani on sám přesně nevěděl, kdy to všechno začalo, přitom si možná právě tento moment pamatuje ze svého života nejvíc. “To jsem byl ve svých Kristových letech při drobné operaci nakažen žloutenkou a musel na infekční oddělení do nemocnice v Praze - Motole, kde jsem se trápil skoro čtyři měsíce,” snaží se vypořádat se svou řečnickou otázkou a zamračí se, jako by pořád cítil nepříjemné syndromy dávné choroby.

“Mé nemoci nezažily ani penicilin, ani „disposable needles“, takže se injekční stříkačky musely převařovat. Je ale známo, že ani ten největší několikahodinový var nezničí viry hepatitidy,” mimoděk si instinktivně sáhl na břicho, jako by si kontroloval játra. “A když jsem chtěl mluvit se svojí mladou manželkou, jíž byla v té době teprve dva roky Zdena Salivarová, musel jsem se vyklonit z okna nemocničního pokoje a bolestivě si o rám mačkat svá nemocná játra,” poposedne a na tváři se mu objeví bolestná grimasa.

“Jelikož jsem se dost nudil a ke čtení byly jen Sebrané spisy Klementa Gottwalda a Pět knih o lásce a míru Pavla Kohouta, poslal mi přítel pár detektivek Agathy Christie. Nebyl to škrob, jelikož věděl, že z infekčního oddělení se už nic nemůže vrátit. Ani knížky.” Jan Zábrana byl jeho přítel; v 50. letech psal hrabalovsky laděné prózy (Sedm povídek, 1993). Později napsal spolu s Josefem Škvoreckým několik detektivek (Vražda v zastoupení, 1967) a dětskou knížku Táňa a dva pistolníci (1965).

Odmlčí se, což naproti sedící Lumír Salivar pochopí po svém, popadne láhev whisky a švagrovi, sobě i mně dolije zlatavého, i když ne pivního moku. “Přečetl jsem ty detektivky za dva dny a chtěl další, takže než mě vyléčili, zhltal jsem několik těchto „brakových paperbacků“. A pak jsem se vyléčil a začal je sám psát s kamarádem Zábranou, přestože jsem je kdysi tak nesnášel,” pobaveně se usměje.

“Vašim vzorem byl přece Hemingway,” dodávám rozpačitě.

“No právě. Na jedné straně on a velká literatura, vedle toho sešitky o detektivu Tomu Sharkovi, který usvědčil vraha vyfotografováním jeho podoby utkvělé v čočce oka oběti´,” rozesměje se. “Napřed jsem po přečtení těchto nesmyslů od primitivních autorů začal tímto žánrem pohrdat. Zvláště, když mi pak jiný „literární“ detektiv sdělil, že jakémusi fotbalovému mužstvu nešlo vstřelit gól jen proto, že před jeho branku postavili z neviditelných paprsků pevnou zeď…”

Josef Škvorecký byl slavný, ctěný, uznávaný a hodně čtený. Když si představíme, kolik miliard si vydělává autorka podivných textů o brýlatém kouzelníkovi Potterrovi, musí být přece skutečný světový literát alespoň trochu bohatý. Pobaveně říká, že na jeho kontě v bance mu záleží jen do míry jeho skromných potřeb. Má své bydlení v Torontu, kde žije už přes třicet let. Na zimu vždycky odlétá za sluníčkem do letní vily na Floridu. Automobil nikdy neměl, ani řidičák. Ale jinak, jak sám říká, byl jen jednou považován jistou agenturou v USA za milionáře.

Vždy se zajímal o všechno, co souviselo s psaním slušné literatury. Hodně přednášel mladým lidem v Česku, Kanadě i USA o literatuře. Napadlo ho, že studování jazyka, schopností slov a vět, které pak vytvoří literární dílo, román nebo novelu, se podobá výuce na konzervatoři, kde se všichni učí napřed teorii a potom si během praktických cvičení zkoušejí komponovat a hrát svá hudební díla.

“Proč by něco podobného nemohli absolvovat i budoucí literáti?” řekl si Josef Škvorecký a založil katedru tvůrčího psaní napřed v Kanadě, později v Praze. “Učil jsem několik velmi talentovaných studentů. Jedním byl bohatý Ind z ostrova Haiti. Měl schopnost dokonale vykreslit charaktery svých postav. Málokdo z mých studentů to uměl jako on. Když napsal svůj první román, byla to velká kvalita. Měl jen smůlu, že to byla satira na poměry na ostrově Haiti a spousta lidí se v té knize poznala. Když se pak vrátil na ostrov, kde měl převzít nějaký zděděný majetek, za dva dny ho tam zapíchli…” povzdechne.

“Místo něho tam ale určitě běhá jeho potomek. Když se mu narodil, přišel tenkrát za mnou a říká: Dal jsem synovi jméno po jednom z hrdinů vašeho románu Zbabělci. Já na to, že to je krásné a zeptal jsem se, o jaké jméno se jedná? Odpověděl hrdě: Krokan. Zarazil jsem se, protože jméno Krokan jsem žádnému svému hrdinovi nikdy nedal. Pak jsem přišel na to, že se jednalo o pana Krocana…”

Na počátku roku 1969 dostali manželé Zdena a Josef Škvorečtí od státních a stranických orgánů Československé socialistické republiky velkorysé povolení legálně na půl roku vycestovat za oceán, kde měl slavný spisovatel absolvovat cyklus přednášek o literatuře, o své zemi a svém psaní. Brzy ale začali přemýšlet, co je pro ně lepší - zda se vrátit do svazující normalizační atmosféry, strážené sovětskými samopaly, nebo zůstat v Severní Americe a začít svobodný život. Všichni si je tam předcházeli, mohli si říkat a psát, co chtěli, nikdo je nesledoval, nekontroloval obsah přednášek, ani v nich neškrtal, nezamykal jejich filmy do trezorů, a když šli s rukopisem do tiskárny, nikde nebyl žádný cenzor, aby zhodnotil, zda je jejich dílo ideologický závadné či nikoli.

Bylo nutné si jen rozmyslet, jakou nabídku přijmou. Josef Škvorecký měl šanci přednášet na některé z univerzit v USA, nebo v Kanadě. Nebyl to pro něho problém, anglicky uměl perfektně. Jediná potíž byla v tom, že jeho žena Zdena vládla francouzštinou, a chtěla proto do Québeku. Tak nakonec vznikl kompromis - nezůstali ani ve francouzsko-kanadském Montrealu, ani v anglicky mluvícím Los Angeles v Kalifornii, nýbrž v Torontu s největší českou komunitou. [05320026]

Dnešní blog je pro mě mimořádně zvláštní a nesmírně vzrušující. Vždycky, když každoročně vzpomínám na tohoto člověka, posedne mě nebývale přívětivá směs melancholie, sentimentu a nostalgie.

Narodil 27. září roku 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka. Po maturitě na tamním gymnáziu v roce 1943 byl nasazen jako pomocný dělník Třetí říše. Po skončení druhé světové války začal studovat lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale po roce přešel na její filosofickou fakultu, kde v roce 1951 absolvoval angličtinu a filosofii. Po skončení vysoké školy učil na středních školách v Polici a Hořicích. V roce 1953 nastupuje jako redaktor do pražského Státního nakladatelství krásné hudby, literatury a umění, pak působil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura.

V roce 1958 musel ale po vydání románu “Zbabělci”redakci opustit a nastupuje do nakladatelství Odeon. V témže roce si vzal za manželku Zdenu Salivarovou a záhy se stává spisovatelem z povolání. Kromě vlastní tvorby překládá americkou literaturu, jeho oblíbenci se stali R. Bradbury, W. Faaulkner, E. Hemingway, R. Chandler či W. Styron. A hlavně psal další romány - MIrákl, Tankový prapor, Hříchy pátera Knoxe a další.

Zdena a Josef Škvorečtí peníze, které si vydělali na vydání jedné knížky, z velké části ihned investovali, aby mohli vydat další rukopis, většinou propašovaný z Československa. Takto vzniklo na dvě stě třicet knih, mezi nimi i vydání básní Ivana Blatného, tragické postavy české emigrace. Osobně jsem o tomto spisovateli dozvěděl víc až v roce 1993 v Londýně, když jsem byl hostem novináře Karla Kyncla.

“V roce 1947 vyšla osmadvacetiletému Ivanu Blatnému v Československu jeho sbírka Hledání přítomného času, ” připomněl mi Karel Kyncl. “Rok poté se rozhodl žít ve Velké Británii, čímž se nad ním zavřela hladina a ve své rodné zemi byl prohlášen za zrádce. V emigraci trpěl depresemi a vážně onemocněl. Teprve v roce 1977 poslala Frances Meachamová, náhodná známá, která se o básníka začala v ipswichské nemocnici svatého Klementa starat, rukopis jeho básní do Toronta Josefu Škvoreckému.” [05320027]

“Byl to pro mě šok. Je to sice smutné, ale tehdy jsem netušil, že Ivan Blatný ještě žije!” vzpomíná Josef Škvorecký. “Zaslané básně byly nádherné. Vydali jsme je pod názvem Stará bydliště. A hned jsem požádal o zaslání dalších. Z nich naše Sixty-Eight Publishers vydalo o deset let později další sbírku pojmenovanou Pomocná škola v Bixley.”

Ivan Blatný zemřel ve věku nedožitých jedenasedmdesáti roků v nemocnici svatého Klementa 5. srpna 1990. Přičiněním slečny Frances Meachamové a Josefa Škvoreckého však pro milovníky poezie zůstane žít navěky.

Pak ho zaujal život Lídy Baarové, alias Ludmily Babkové. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.” Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval.

Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem “Útěky - život české herečky”. Po sametové revoluci však Baarová Filipovi zavolala a rezolutně prohlásila, že s jejich obsahem nesouhlasí a kniha nesmí v Československu vyjít. Tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského”.

Její život s árijským milencem - druhým mužem Třetí říše Goebbelsem - jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.

A co mi říkal Josef Škvorecký na kanadský multikulturalismus?

“Je to velmi nebezpečná věc, která by neměla být podporovaná! Severní Amerika je proto tak veliká, že v ní splynuly národnosti celého světa, které spojuje jeden jazyk - angličtina. Je to ale něco jiného, než co dnes chtějí menšiny - aby každá etnická skupina měla svoji školu s vyučovacím jazykem jejich dávné domoviny.”

“Mají snad lidé, kteří se sem přistěhovali, zapomenout na svoji rodnou kulturu?”

“V Kanadě nikdo nikomu nebere jeho národnost, ani kulturu, ale protože jste se dobrovolně přesunuli do této země, musíte se přizpůsobit jejím pravidlům,” říká Josef Škvorecký důrazně. “Pokud někdo chce být Kanaďanem, musí se prostě stát jeho novou mateřštinou angličtina. A když chtějí rodiče, aby se jejich děti učinily rodnému jazyku, mohou tak činit po škole třeba tak, jak to dělají české děti, jež mají vyučování češtiny v sídlišti Masaryktown.”

“A jaký je tedy váš vztah k českým Romům, žádajícím v Kanadě o azyl?”

“Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,” začíná zeširoka. “Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,” říká obdivně. “Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…,” zakroutí nechápavě hlavou.

“Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….”

Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.

“Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,” usmál se mému údivu. “Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.”

“Koho byste dnes v Česku volil?”

“Pořád považuji Václava Klause na daleko nejlepšího českého politika a odborníka. Znám ho totiž osobně už od roku 1968, kdy v Americe studoval. V roce 1997 jsem ho uváděl na torontské univerzitě, když tam dostával čestný doktorát…”

Světové encyklopedie ho podnes uvádějí jako kanadského spisovatele, přesto on sám se pořád považuje za Čecha. I tímto způsobem si lze začít povídat s Josefem Škvoreckým, milovníkem jazzu a hlavně autorem literárních skvostů jako jsou Tankový prapor, Zbabělci, Mirákl, Lvíče, Prima sezona či detektivní příběhy poručíka Borůvky, nebo novela Bassafofon, první jeho kina napsaná v Kanadě, a další z exilových titulů Příběh inženýra lidských duší.

„A jsou vůbec Kanaďané bohatí?"

„V Kanadě je mnoho velmi zámožných lidí, ale faktem je, že řada zdejších lidí žije skromně," pokyvuje uvážlivě hlavou a vypadá spokojeně, že se příliš nemusí bát o bankrot své banky. „V anglosaském světě, tedy i v Kanadě, USA nebo v Anglii, do nedávné doby neexistovalo žádné sociální zabezpečení a lidé se proto naučili spořit, jak se říká na stará kolena, kdy přestanou pracovat a mít stálý příjem," znovu se zasměje a zvedne pohárek s whisky.

„Kdo tady má v důchodu své peníze v bance, je na tom dobře. Opačný případ je zlý. My Češi jsme hauři, jezdíme v taxících, zatímco Kanaďané jen tak deset dolarů nevyhodí," zvedne varovně svůj prst a pořádně se napije. „Také v Česku se ale budete muset naučit žít bez velkého utrácení. Dnes už sice sociální výhody jsou také v Kanadě, ale šetřivost tady přetrvává."

„Mají Kanaďané při své životní filozofii vůbec zájem o velké zisky?"

„Peníze sice nejsou jejich modlou, jak je tomu třeba v USA, ale i tady jsou multimilionáři. Jeden můj student z Toronta mi nedávno řekl, že letí na severní pól. Užasl jsem a on mi vysvětlil, že jeho otec je spolumajitelem jednoho z největších kanadských pivovarů a rozhodl se, že vánoční celopodnikovou oslavu prožijí na severu. Proto pro své zaměstnance pronajal nejdražší letadlo světa Concorde a nad severním pólem si pak na jeho palubě připíjeli na zdar firmy."

„Nebylo v knihách, které jste napsal, příliš mnoho politiky?"

„Mně to nepřipadá, zvláště když třeba knihy Lvíče, nebo Inženýr ženských srdcí, v nichž by se dal nějaký politický dozvuk pocítit, byly v Kanadě přijaty velmi příznivě," zatváří se překvapeně, možná i zklamaně, že na mě jeho texty působí tímto dojmem. I když nevím, proč by ho měl zrovna můj názor zajímat a rozladit.

„Mluvil jste se spoustou svých kanadských nebo amerických čtenářů, jak si vaše texty vykládali?"

„Lidé je četli jako běžné milostné romány. Ale na druhé straně je fakt, že tady nikdy neměli socialismus, nezažili pokusy o nastolení komunistického zřízení, netušili, co je to totalita, porušování svobody slova, neměli ani zdání, co jsou to čeští disidenti a co je vyhazování ze zaměstnání jen proto, že někdo chodil do kostela nebo nebyl v KSČ," odmlčí se a usrkne ze sklenky. Pak se zády pohodlně zaboří do křesla, posune si brýle ze špičky nosu blíž k očím, usměje se svou červenolícou tváří a založí si spokojeně ruce na břichu. A protože je odjakživa alergický na pyl a oka jsou otevřena dokořán, a venku je teple pastelový podzim, často smrká a nos má celý zarudlý a oči červené, jako nevyspané.

„V mých rukopisech bylo o mnohých těchto ryze středoevropských záležitostech. Proto jsem musel často mladým Kanaďanům hodně vysvětlovat o podivných věcech v životě v Československu po roce 1948, jelikož některé záležitosti prostě nechápali," pokývne hlavou a hned dodává:  „Tady prožijete celý život a nemusíte vědět, kdo je právě ministerským předsedou Kanady a nikdo vás za to nebude diskriminovat. Tady nemusíte jít k volbám a představte si, že byste v Československu za minulého režimu nevolil, co by vás potkalo."

„V knize Mirákl píšete také o upálení Jana Palacha a zmiňujete se, že to byl čin šílence. U nás je dnes tento nešťastný sebevrah ctěn jako národní hrdina. Trváte i přesto na těchto svých slovech o něm?"

„Dívejte, nechci se dotknout citů nikoho, ale to, co on udělal, toho by normální člověk nebyl schopen. Když se na to díváte z hlediska psychiatrie, je něco takového nenormální a sebevrazi bývají psychopaty. Normální člověk je schopen sebevraždy jedině v extrémní situaci, kdy má volbu mezi tím, že buď prožije něco strašného, nebo místo toho zemře. Klobouk dolů před tímto jeho činem, obětoval přece svůj život a nebyl to čin, kterého by byl schopný kdokoli..."

A zatímco se Josef Škvorecký s manželkou Zdenou aklimatizovali počátkem sedmdesátých let v Kanadě, Lumír Salivar v Praze spravoval jejich majetek, včetně milionu korun především z honorářů za vydané knihy.

„Nechali mi tady klíče od své chaty, bytu a dvou aut, k tomu všechny svoje úspory. Doslova bez dvacetníku to byl skutečně celý milión. Tenkrát to bylo velké bohatství," pokyvuje Lumír Salivar uznale hlavou. „Dnes není milión v Česku nic moc, i když jsou to také solidní peníze. Tak jsem ty úspory po čtyřech pěti tisících vkládal na výherní vkladní knížky a místo toho, abych se jich zbavil, ještě jsem na ně začal vyhrávat, až jsem z toho byl fakt nešťastný, co s tolika penězi budu dělat," směje se tomu všemu ještě i po letech.

„Když bylo jasné, že se Škvorečtí už domů nevrátí, chtěl jsem nějak ten milion Josefovi do Kanady propašovat, nikdy jsem nežil na cizí účet," krčí rameny, jako by říkal, že už prostě takový je. „Protože jsem měl v té době za sebou deset let v celách jako politický vězeň, navíc jsem byl po zápalu mozkových blan a měl pracovní omezení, nezbylo než dělat v Praze taxíkáře. A tak vždycky, když jsem vezl nějakého cizince, tak jsem s ním veksloval a měnil Josefův a Zdenin milión za valuty," směje se a jako kluk se plácá do stehen. „Někdy mi ho měnily i prostitutky, které jsem při nočních ritech vozil. Tak jsem z toho miliónu udělal za rok směsici bezpočtu měn." Na prstech mi s vervou vypočítává.

„Něco v dolarech, něco v markách, francích, drachmách, švédských korunách či italských lirách. No a tyto částky jsem posílal vždy po náhodných kurýrech do Toronta. Mnohé z těchto obnosů však nedorazily dodneška. Jejich pašeráci si je prostě strčili do vlastní kapsy, zkrátka si je nechali a někam s nimi zmizeli v nenávratnu..."

Když si Škvorečtí zařídili v Kanadě vydavatelství, potřebovali nějaké rukopisy zakázaných českých autorů. Tak se dal do práce zase Lumír Salivar v Praze. Pořídil si fotoaparát s „tvrdou čočkou“, aby mohl texty vyfotografovat na mikrofilm. Tak se mu podařilo poslat tajně do Toronta asi deset rukopisů, než ho někdo udal. Už to znovu hrozilo vězením, ale přišel rok 1976, uvolnění politického a normalizačního napětí, a Lumír Salivar se setkal s Luďkem Pachmanem. Ten už měl vyřízeno vystěhování do Německa. Tak ho přivedl k přemýšlení o tom samém. Na policii mu to ostatně sami navrhli při jednom z výslechů a podávání vysvětlení:

„Buď půjdete jako živitel rodiny zpátky na Pankrác, nebo si zažádáte o vystěhovalecké pasy, když se vám ten kapitalismus tak líbí!" řekl mu jasně vyšetřovatel. Udivil ho a Lumír Salivar chvíli ostražitě zvažoval, jestli to není nějaká provokace. „Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, ale fakt, že naše děti budou mít v Kanadě velkou šanci se uplatnit, definitivně zavážil. Tak jsem se ocitl v Torontu, kde mi všichni předpovídali, že budu pracovat u Škvoreckých v jejich slavném nakladatelství. Ale ti neměli místo pro dalšího zaměstnance. Peníze měli pouze na vydávání knížek," potvrzuje Lumír Salivar slova svého švagra. [300-053200024]

„V roce 2001 to bude čtvrt století od chvíle, kdy se rodiny Škvoreckých a Salivarů znovu setkaly," počítá rychle. „A ta moje práce? Napřed jsem dělal u nějaké stavební firmy ve skladu. Byla to ale hrozná nuda," zívne teatrálně. „Jeden den jsem vezl balíček hřebíků do šedesát kilometrů vzdáleného města, další den zase bednu skob, kvůli nimž jsem najel sto kilometrů. A když jsem se vrátil, seděl jsem ve skladu a četl si. Nebavilo mě to, tak jsem začal hledat jinou práci," říká a zakroutí zklamaně hlavou, jak ten čas rychle uběhl. Známý ho upozornil na volné místo v pekařství, které patřilo čtyřem majitelům a jeden z nich byl československý Žid ze Slatiny od Mukačeva. A právě u něho začal pracovat i přesto, že on sám nebyl ani Žid, katolík nebo evangelík.

„Dělal jsem tam zase řidiče, ale při rozvážení pečiva, což znamenalo sice o den delší pracovní týden, ale také navíc padesát dolarů a k nim denně zadarmo bochník chleba, který stál v té době asi dolar dvacet," počítá šetrně. „Když si to vynásobíte počtem dnů za rok, byla to značná úspora a pro rodinu velká pomoc." Pak za Lumírem Salivarem přišel jeden z majitelů pekařství a zeptal se ho, jestli neví o někom, kdo by u nich mohl dělat při pečení chleba vedoucího noční směny. „Jsem v Kanadě jen něco přes rok, zatím moc lidí neznám, ale pokusím se někoho sehnat," řekl mu a šel pro radu k příteli. Ten se jen zasmál a spustil: „Je to přece Žid, ten se tě nezeptá přímo, ale určitě chce, abys toho nočního manažera dělal ty!"

Uvěřil mu a šel se o novou a ještě lépe placenou práci zajímat. Byla mu svěřena a potom ji vykonával plných sedmnáct roků až do chvíle, kdy odešel do důchodu. „Dostal jsem na odchodnou z pekárny hodinky, nebyly sice zlaté, ale hodně kvalitní. K tomu ještě tučný šek. Bylo to moc milé rozloučení, které ale nebylo definitivní," povzdechne při vzpomínce na ocenění své práce. „Jednou těsně před Vánocemi zazvonil telefon a ozval se jeden z majitelů pekárny. Prý mám okamžitě nastoupit. Myslel jsem, že jen žertuje, ale on to říkal úplně vážně, protože jeho noční manažer se naboural v autě a on za něho potřeboval náhradu."

Našinci to možná připadne divné, že někdo s láskou vzpomíná na dlouholetou noční dřinu v pekárně. Řekneme si s českou povahou, že přece nešlo o žádnou závratnou a skvěle placenou kariéru, ale v kanadských poměrech zřejmě mnohé věci vypadají jinak, než ve vypočítavé střední Evropě.

„Když se k vám někdo skoro osmnáct roků chová jako zaměstnavatel víc než slušně, vy jste u něho spokojený a potom po vás něco chce, nedá se mu odmítnout," říká můj hostitel. „A bylo to také příjemné, že na mě lidé z provozu mávali, zdravili mě, ptali se, jak se mám. A prý: Ty si hovíš v penzi a my musíme makat! Chovali se moc přátelsky. Bylo to pro mě uznání, že na mě nezapomněli a že jsem tam nebyl zbytečný. Tak jsem se ocitl zpátky v pekárně jako přivydělávající si penzista."

Pak přišel čas loučení. Bylo to moc příjemné posezení s Josefem Škvoreckým, moudrým, sečtělým a nesmírně skromným člověkem, jemuž to pořád skvěle myslí a píše. Když jsem se jednoho z Čechokanaďanů zeptal, jestli je pro něj dobře, že má dvě své domoviny, nadechl se, aby mi dlouze a patřičně filozoficky sdělil, jak se tyto věci mají. Pak si to ale rozmyslel, mávl rukou a chvíli se přehraboval v šuplíku, aby z něho nakonec vytáhl nějaký popsaný papír.

„To napsal jeden místní literární kritik o Škvoreckém, ale jako by to psal o nás všech," řekl stručně. Když jsem si těch pár vět přečetl, musel jsem mu dát za pravdu. Ostatně posuďte sami...

„...Co umí Josef Škvorecký s bravurou? Zachytit smutek plynoucí z komedie a vytvořit komedii ze smutku - to zvládá mistrně. Je to také znamení exilu, poznamenání spisovatele, jemuž byl upřen docela obyčejný dar, dar domova. Spisovatele, který musí neustále studovat nekonečnou lhostejnost, aby vůbec obstál. Lhostejnost je naše matka, naše spása, naše zkáza..."

„Spěchám, protože mám ještě schůzku se svojí literární agentkou," řekl mi Josef Škvorecký omluvně, když jsme už vypili celou láhev. „Je to neteř Grahama Greena, s nímž jsem se osobně znal. A pak se chystám do Vídně, z ní do Frankufurtu nad Mohanem, kde mně vydávají novou knížku, a nakonec přiletím na tři týdny do Česka, abych se podíval i do svého rodného Náchoda..."

Náš rozhovor jsem začerstva zpracoval a na druhý den mu ho poslal faxem, aby mi text autorizoval. Za hodinu mi telefonoval a potěšil mě slovy: „Velice příjemně jste mě překvapil, protože na rozdíl od jiných českých novinářů jste se ve svém textu, s nímž bez výhrad souhlasím, nedopustil ani jedné pravopisné chyby..."

Inu, dnes po letech vzpomínám s láskou na bodrého Josefa Škvoreckého i na jeho větu o tom, jak jsem neudělal žádnou gramatickou chybu… Vizitka českým novinářům, s nimiž asi neměl nejlepší zkušenosti. Dnes chápu, jaká to pro mě byla čest od člověka, který byl ten pravý, co by si zasloužil státní pohřeb bez zbytečného patosu a trapných gest…