Ani můj muž, ani děti ani já jsme doopravdy nepostrádali české Vánoce - prostě jsme věděli, že ty příští už zase budeme doma, mezi svými a Štědrý den v subtropické zemi na druhém konci zeměkoule bude jen pikantní vzpomínkou.

A proč mě to napadlo právě teď? Usazena v bezpečí svého Domu, s milovanou rodinou kolem sebe, nemohu přehlédnout, že další stařeček z mých známých už nezvládl samostatné bydlení a musel se přestěhovat do domova pro seniory. A mě ho přišlo strašně líto. Představa opuštění domova se u mě rovná trhání šneka od jeho domečku.

Zkusila jsem přemýšlet logičtěji. Člověk většinou musí opustit domov, kde se už nemůže cítit bezpečně, protože mu to nedovolí zdraví. Když potřebuje pomoc, kterou už mu jeho okolí nedokáže zajistit. Možná to je ta chvíle, kdy se musejí změnit priority.

Jenže... kolik péče a úcty nabízí takový domov pro seniory nebo nemocné? Tady je jediná odpověď: jak který. Záleží na lidech, kteří ho provozují. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která má nemohoucí maminku v Domově sv. Alžběty v Žernůvce u Tišnova.

Mnohokrát mi vyprávěla, jak řádové sestry dokázaly ze zařízení, nebudícího ve zdravých lidech žádné naděje, udělat opravdový domov. Jak pomohly i jí, která nutnou péči o maminku už nezvládala a pomalu se hroutila, fyzicky i duševně.

A tak mě napadlo, že bychom si dnes, ve sváteční den, měli vzpomenout na všechny své známé, kteří jsou na takové domovy odkázaní. A vděčně poděkovat lidem, kteří se o nemohoucí stařečky dokáží starat pečlivě, s úctou, náklonností a laskavým humorem.

Komentář zazněl v pořadu Nedělní káva na stanici ČRo Hradec Králové