V jakém žijeme dnes světě? Sotva se něčím vyznačuje více, než že v něm každý zuřivě předstírá, že si hraje.

Muži si na chatech hrají na to, že jsou homosexuálové. Nazi-fetišisté ve značkovém opojení si hrají na to, že homosexuálové nejsou. Všichni si v síti znaků hrají na to, že lze být čímkoli. I samotné slovo "hra" stačí mnohým k plnému uspokojení a uklidnění.

Hra má zvláštní dějiny, o nichž se málo ví. Nemluví se o nich proto, abychom zakryly, jak moc je podstata každé hry spjata se strachem.

Když Evropané naučili příslušníky kmene Gahuka-Gama na Nové Guineji fotbal, překvapilo je, s jakou samozřejmostí ho přijali. Po nějaké době však zjistili, že domorodci hrají poněkud zvláštním způsobem: hráli vždy několik zápasů po sobě, aby se výhry obou celků přesně vyrovnali. Zpřítomnili tím nejpůvodnější hru vůbec, nejstarší její podobu. Poháněl jí děsivý strach ze zániku světa, který dnes už pociťují jen psychotici, v prvních společnostech byl však zcela samozřejmou emocí kolektivní. Bylo to logické, psychický aparát byl ještě příliš křehký, nejistý a nestabilní, a hrozil rozpadem - zároveň však podstata tohoto aparátu dávala vzniknout pocitu, že rozpad aparátu sebou strhne celý vesmír. Byl to první ryze lidský omyl. Hra byl způsob, jak konci světa zabránit, udržet řád a obnovit rovnováhu.

Fotbalová remíza je dnes nejlepším vyjádřením téhle rovnováhy, v minulosti jí dosahovali různými jinými způsoby, jimž už dnes málo rozumíme, a trochu bezradně jim říkáme "rituály".

Byly ovšem i jiné kmeny, kulturně vyspělejší než Gahuka-Gama, které s mičudou FIFA-misionářů naložily ještě jinak. I ty si fotbal velmi dobře osvojily, avšak etnologové si po čase povšimli, byli-li opravdu pozorní a zorientovaní, že vítěz utkání je mezi domorodci dohodnut předem, a že běhání po hřišti má spíše divadelní rysy. Tímto způsobem zmateným badatelům vyvstala před očima druhá generace hry, druhý typ lidské civilizace, druhý ohromný děs, který v dějinách lidstva vyhřezl. Když se lidstvo jakž takž vykurýrovalo z psychózy a pocitu, že svět se bez jeho pomoci zhroutí, začal ho pronásledovat děs z mrtvých. Byla to druhá ryze lidská chyba, druhý omyl zákonitě vyplývající z pokroku aparátu. Samotný charakter psychického aparátu si totiž vynutil iluzi o tom, že aparát přežívá tělo, a že myšlenky mají stejnou váhu jako činy. Tím vznikly duchové a pocit viny za zlá přání. A tak se začaly hrát různé hry, jejichž úkolem bylo mrtvé, rozhněvané z našich zlovolných přání, usmířit. I ti domorodci hrající ten zvláštní fotbal se vždy nejprve rozdělili na družstva, z nichž jedno reprezentovalo živé a druhé mrtvé, a aniž by se o tom museli vést dlouhé debaty, bylo předem dáno, že vyhrají mrtví - aby dostali satisfakci a nevraceli se mezi živé jako duchové a mstivá strašidla.

Nedělejme si ovšem iluze, že moderní svět byl ze základního vzorce osvobozen. Ba právě naopak, byl přepaden zcela novým, děsivým strachem: že selže.

Souviselo to s objevem sexuality. Když totiž člověk překoná psychotickou a neurotickou úroveň, když jakž takž upevní výše vzpomenutý aparát, poněkud se uklidní, přestane tento aparát opečovávat a tak trochu se "navrátí do těla" a k "přírodě". To ale znamená, že se pro něj obrovským tématem, krom přírody (a přírodních věd), stane sexualita. Jenže sexualita přináší vždy velkou nejistotu, neboť je tělesná a nelze to popřít, a zároveň psychická, což je důsledek rozvoje aparátu. Sexualita si s člověkem hraje, nutí ho být plně tělesným a zároveň ho nutí být více a více psychickým, je to ďábelská hra, která plodí zvláštní typ strachu: že aparát neovládne správně tělo, že mezera mezi tělem a aparátem, která jistě je iluzí, avšak plodí hmatatelné problémy, povede k sexuální dysfunkci. Tento děs se v modernitě socializoval, podobně jako děs z konce světa či návratu mrtvých ve starých civilizacích. A tak se moderní civilizace vyznačuje nejen všemožnými romantickými zpěvy o "návratu k přírodě" a "objevem sexuality", jak tomu říkal Foucault, ale i přívalem sportu, her a soutěžení, která mají zaplašit "sexuální kolektivní děs", "děs nefunkčnosti", který má i svou obecnější rovinu, tedy strach, že moderní společnost nedokáže zajistit, aby ho vedli ti nejschopnější, že jeho život zadusí neschopní neurotici, které si do vedení stavěly - logicky a z podstaty věci - staré civilizace a jejich instituty. Strach ze zaostávání, nepohybu, zbrzdění, z toho že nás budou paralyzovat remízáři a pověrčiví zmatkáři. Proto vznikl moderní sport, aby na starém hřišti vydal nové plody: rituálně vytřídil ty nejschopnější, nejrychlejší, nejefektivnější, aby oslavil tělo a potvrdil, že vítězství je možné, že tělo lze ovládnout. A že máme mechanismy, jak poznat ty nejlepší. To je smysl nového rituálu.

Krom toho se masy na tribunách učily, jak přijmout dění, které nemohou ovlivnit.

Jenže svět jde stále dál, ke stále novým omylům a iluzím. Už nejsme posedlí sexualitou. To drama za nás prožívá pornosvět a šoubyznys. Procházíme čímsi, co trochu připomíná regresi, byť to klasický návrat asi není, vývoj se posunul na spirále přeci jen o jednu úroveň. Přesto jde o jakýsi "návrat k aparátu". O jakési internetové pseudoneurózy a pseudopsychózy. Člověk zaostřil znovu zrak na aparát, na ono ošemetné "já", a teprve se opravdu zděsil. Existuje vůbec? Co to vlastně je? Po čem vlastně toužím? A toužím opravdu já?

Jestli se domorodci A děsili zhroucení světa, domorodci B návratu mrtvých, domorodci C selhání, pak domorodec D se děsí sám sebe. A tak vymýšlí své vlastní "fotbaly". Hraje nekonečné hry se svou identitou. S "avatary", elektronickými zástupci a dvojníky. "Kam až můžu zajít, než mě to změní?" to je klíčová otázka každé hry nového typu. Potíž je, že v rámci hry nelze poznat, že už mě to změnilo. Všeobecně se věří, že ještěrce "mnohočetného já" vždycky naroste znovu useknutý ocas, ale jistě to nikdo neví.

Jsme dětmi jakéhosi masochistického světa: hráči polapení novým epochálním děsem si uřezávají své ocásky, avšak nejsou schopni poznat, zda jim narostl nový nebo ne, a tak ze sebe odřezávají další a další kusy. A nejen ze sebe.

Žijeme tedy nejen ve čtvrtohorách, ale i čtvrtohrách.

Je to tak hrozné? Jistěže ne. Ale hra čtvrtého typu má své oběti, tak jako hry typů starších.

Největší obětí čtvrtoherního světa jsou slova.

Ne, jistě si slova nežila krásně ani před naší érou. Svět s nimi dlouho zacházel podivuhodným systémem sektářského masomlýnku. Ale přeci jen, z odstupu nelze netrpět jistou nostalgií, když si člověk na tyto jednoduché jateční stroječky vzpomene.

To je totiž tak. Ač tomu demokraté nevěří, masa nemůže nikdy nic chápat. Tudíž pokaždé, když se objevil v dějinách nějaký velký pojem, ať to byl beránek, nadčlověk, libido, nebo třeba globální vesnice, svět si s ním nevěděl rady. Nemohl ho snést.

Taková slova pak ležela za městem a pomalu hnila. Ale protože to byla veliká a mocná slova, nerozkládala se bezbranně. Stával se z nich toxický odpad, uvolňovaly se z nich jedovaté látky, ba některá ta slova byla dokonce radioaktivní. Vlastně by to nevadilo tolik, kdyby se masa o odpad za svými městy opravdu nestarala.

Jenže to masa ve skutečnosti nedokázala. Velká slova ji dráždila. Masu vždy ničí vědomí nepochopitelnosti a své vlastní povšechné imbecility. A tak si masa u každého případu zvlášť, dříve nebo později, pořídila nějakého sektářského násilníka. Hrdinu lidu, který byl vyslán na skládku, aby to místo prohrabal, prošmejdil a z velkých rozkládajících se slov vyrobil nějaké ty maličké, neškodné, případně běžně industriálně jedovaté fetiše. Proto svět tak miluje Junga, protože z freudovského cesia v potu tváře vyrobil starou dobrou "mágii". Jak uklidňující. Nebyl samozřejmě sám. Tuhle skládku podstatného prošmejdil třeba takový Hubbard, přihodil něco z béčkové sci-fi a byla tu dianetika. A podobně vzniklo tisíc dalších kalifornských kurzů osobního rozvoje. Ne, nelze tyhle sekty starého střihu podceňovat. Jedna založila západní civilizaci. Jiné vládly národům, třeba stalinská sekta vyrábějící sériově svá umělohmotná strašidýlka z tlejícího Marxe. Jiné, pravda, zničily jen pár pomatenců.

Co však bylo zvláštní, tyhle velké sekty tak úplně nedokázaly zničit váhu slov. Byly to z podstaty projekty kolektivní, a to bylo nebezpené. Ač systém fungoval celkem obstojně, nebylo lehké snést vědomí, že někdo někde by si snad mohl opravdu toho Marxe, Nietzscheho nebo Freuda přečíst.

Sekty byly nákladné, těžkopádné. Jedny byly víc, jiné míň sexy, ale to bylo lhostejné, bylo jasné, že v úhrnu svůj historický úkol neplní na úrovni doby. A tak přišel nový svět. Svět internetu.

Internet, to je geniální stroj. Supermasomlýn. Ten si s nebezpečnými slovy poradí mnohem, mnohem efektivněji. Má k tomu dva nástroje. Prvním je wiki seminárkizace.

Funguje to asi tak: Nejdříve ti nejméně talentování studenti osvobodí své seminárky od autorských práv a rozesejí je do kyberprostoru, v naději, že když se neprosadili v dějinách idejí, prosadí se aspoň na trhu cancu. Jejich zmatlané definice se pak přelijí na wikipedii, kam je přepíší zoufalci toužící mít jakousi perverzní kontrolu nad dějinami a skutečností. Zde blafy získají jakýsi zvláštní punc oficiality. Z wikipedie se pak přelijí do nových seminárek a do backgroundů zpravodajských serverů, celý cyklus se několikrát zopakuje a celé to vytvoří úchvatnou síť prvních padesáti odkazů, co vám hodí Google.

To by však nestačilo. Tyto nudle cezené přes kanál v sobě mají pořád ještě cosi ze své dávné dráždivosti, a tak na ně nastoupí nová rasa superborců. Neosektáři.

Říká se jim také bloggeři. Ti se ve wiki-sterilizovaných pojmech smrdících lizolem začnou ňahňat jako schizofrenik v hovínku a ve jménu "boje proti lizolu" začnou odhalovat hlubší smrad. To jsou Hubbardové a Jungové dneška. Od těch starých se liší nemožností kohokoli strhnout k jakékoli kolektivní akci, jsou každému na první pohled odporní, jsou dokonce vyzývavě odpudiví, ale to prosím není vada, to je zdokonalení. Noví sektáři vytvářejí jakési mikrosekty. Jejich překrouceninám, imbecilizacím a konspiratizacím všech těch libid a nadhodnot věří už jen oni sami, případně dva, tři blázni, co jim chodí diskutovat pod jejich vejšplechty. Ale tahle malost je ve skutečnosti sevřenost. Mikrosekta není horší sektou než scientologové. Je možná horší z hlediska politického či ekonomického, ale je mnohem účinnější při plnění úkolu, který je v nejžhavějším jádru každé skutečné sekty - v úkolu umučit nějaké velké nebezpečné slovo.

Způsoby mučení jsou neuvěřitelné, nepředstavitelné v třetiherním světě. Mikrosekta je vůči staré sektě cosi jako gestapo vůči prostinkému pogromistickému davu.

Je to v pravém slova smyslu pokrokovější, specializovanější varieta. Na blogu se dělá odbornější, jemná prácička, což nevylučuje více bolesti ve hře.

Každý "hledač" našeho světa je tak zpracován dokonalou gestapáckou mašinérií - běžný kus je vybrabčen wiki-seminárkami, potížista, co si chce užít pocit jakéhosi tajemství či že "je v tom něco hlubšího", je odevzdán blogo-bouchačům a uvařen v jejich mikrosektářských kotlech, spolu s potulnými psi a chlupy z nosu jednorožce.

Mikrosekta je nejdůležitějším jevem epochy. Ta armáda magorů není bezmocná. Ač možná jednotlivé kusy rozežírá psychóza, jakožto celek pracují jako dokonalý, prorostlý, energií nacucaný nádor. Je to armáda sto milionů naklonovaných Pavlů z Tarsu. Ideologická atomová bomba. V jejich "postech" se rodí cosi jako křesťanství, nové paradigma, nová civilizace.

Duše ozářené radioaktivní technologií, noví mutanti, nová rasa podlidí. Křesťané z pohanů dneška, kupující nejlevnější spásu na trhu. Neolůza.

Kdo se jí může postavit? Román, jak by si přál třeba Kundera? Charizmatický filozof, který vrátí váhu slovům? Jakýsi ve vědě zakořeněný obnovitel smyslu a síly toho moderního, toho co bylo mikrosektářským násilím pomláceno? Či ještě hlubší regres k "duchovnu"? Thoreauvský útěk?

Mám obavu, že je jen jediná šance, jak se dráždivým jedům čtvrtoher ubránit. Osvojit si jakýsi nový, upgradovaný druh skepticismu.

Skepticismus má již své dějiny. Staří Řekové se rádi přetahovali o to, kdo z nich je větším skeptikem. A to z jednoho prostého důvodu: chápali skepticismus jako mravní postoj. Závod o největší mravnost vyhrál asi Pyrrhón, který říkal, že člověk si může být tak málo jist tím, co poznává, že by poznávat vůbec neměl - nikoli snad proto, že by tím hrozilo nějaké strašlivé poškození pravdy, ale proto, že takto vzniklé iluze vydávané za poznání způsobují neshody mezi lidmi. Pro Pyrrhóna je poznání především nebezpečné, spíše než nedostupné. Tohle pojetí skepticismu však časem odumřelo.

Skepticismus, jak mu dnes běžně rozumíme, se rodí až s modernitou. U Descarta, Locka, Huma, Berkeleyho, Kanta. O jejich učení víme dnes poměrně málo, a to proto, že v něm stále žijeme. Tihle moderní skeptici odvrhli etickou stránku omylu a učinili ze skepticismu techniku. Již nešlo o neshody mezi lidmi, ale o přesnost: člověk se nemůže setkat se skutečným světem, jaký je sám o sobě, jen s obrazy tohoto světa ve své mysli, došlo klasikům Evropy. Ale to, co je začalo zajímat, nebylo, co to značí pro možnost žít ve společném světě, ale jaké použít techniky, abychom snížili naši nejistotu, že naše percepce se podobají skutečným objektům.

Rozdíly ve všech moderních ideologiích jsou rozdíly ve zvolené technice. Bylo to pozoruhodné zapření pragmatismu ve skepticismu původním, ale rozpoutalo to veliké síly. Síly, které dodnes děsí.

Třetí vlna skepticismu reagovala na tyto síly, snažila se je zpoutat. Varovala před ztrátou etického hlediska v moderním skepticismu (třeba Illich), před technizací celé věci a tedy světa (třeba Marcuse), před iluzivností samotného problému "reprezentace", který vychází z předsudku o dualitě mysli a těla (třeba Rorty), a před podceněním toho, jak moc jsou percepce konstrukcí (třeba Luhman).

To už ale dnes nestačí. Tato třetí generace skepticismu reaguje na třetihry. Ve čtvrtohrách však musíme rozepsat čtvrtou kapitolu v dějinách skepticismu.
Nový skepticismus musí pochopit, co nepochopili jeho předchůdci. Jistotu, které se tak báli všichni ti staří i mladí skeptici, nahlédne patrně jako Nutnost, ale také nahlédne nutnost mít od této Nutnosti odstup.

Jistota je reaktor, který nás ozáří, proměňuje, znetvoří nás v nenávistné obludy, ale je to i náš zdroj energie, který nás může vrhnout do nových světů. Pyrrhón měl největší pravdu ze všech, ale přehnal svou lásku k lidem - lidi si tak speciální ohledy nezaslouží, nepředložil o nutnosti jejich ochrany žádný důkaz, jen drtil v dlani svůj láskyplný předsudek a odmítl tu dlaň otevřít. Tu nenávist, která sálá z reaktoru Jistoty, musíme přijmout. Musíme přijmout nebezpečnost myšlení, radioaktivitu slov, jinak bychom se podobali neosektářům, kteří si na nebezpečnost (a tedy myšlení) jen hrají.

Přehlédnutí nenávisti u descartovců musíme považovat za příznak značného úpadku, hlupství a zbabělosti. Descartes a spol. se tváří, že radioaktivní záření neexistuje, že nemutuje naši DNA, a tak jejich hledání odstupu je hledáním odstupu od něčeho jiného, než by mělo být. Ty techniky jsou správné, ale musí hledat odstup nikoli od poznání a vjemů, ale právě jen od nutných mutací, od vředů nenávisti a jejich rozkazů mířících do naší centrální nervové soustavy.

Třetí generace kritiků, ač správně pochopila, že "něco tady nehraje", právě tento skepticismus obkroužila v roztodivných piruetách, ovšem vždy zcela důsledně, ze strachu, aby o člověku nezjistila, co zjistit nechtěla.

Potřebujeme skepticismus zcela nový. Dal by se též nazvat skepticismem marketingovým. Neboť onu základní techniku odstupu, kupodivu, nepopisuje nikdo lépe než právě marketing ve svých studiích o šíření novinek na trhu.

Marketéři dělí lidi do pěti kategorií, které se liší podle toho, kdy a proč si osvojí nějakou novinku, třeba mobilní telefon. První jsou novátoři, pak "early adopters", pak příslušníci "první většiny", pak příslušníci "druhé většiny" a nakonec jsou loudalové, kteří si mobilní telefon pořídí až ve chvíli, kdy už se pomalu přestává vyrábět.

Lidé v každé z těch kategorií mají pravidelně i společné psychické rysy a sociální zvyklosti (byť tomu málokdy věří). Proto vlastně může marketing existovat: dokáže přes tyto společné rysy oslovit celé velké skupiny v tu pravou chvíli tím pravým způsobem. Jen na loudaly už žádný marketér nikdy necílí. Loudalové jsou každému lhostejní. Loudalové už jsou zajímaví jen pro bazary. Kupují si novinky až ve chvíli, kdy jen zabírají místo novinkám novým. Proto také až tihle loudalové, osvobození od všech těch reklamních žvástů a diktátu většiny, mohou posoudit, zda ta novinka opravdu k něčemu byla.

Novátor či loudal jsou i stavy duše, sídlí v každém z nás a přetahují se o vládu nad našimi životy. Skutečný skeptik se musí stát takovým loudalem. Musí být opatrný, když se nové myšlenky rodí, protože do sebe mají zabudovánu drogu, marketingovou dávku, pro specifického příjemce - novátora v nás, tu zvláštní bestii. Skeptik je opatrný i tehdy, když myšlenka dobývá svět, neboť tehdy marketing komunikuje s early adopterem v každém z nás a dodává mu přesně ty argumenty, které chce slyšet. Skeptik je úplně stejně opatrný, když se myšlenka stává common sensem a nakonec i úplnou samozřejmostí, neboť tehdy po ní leze nejvíce mikrosektářských červů. Čtvrtoherní skeptik si počká, až myšlenku odvezou na smetiště, počká až z ní bude haraburdí, počká až marketéři začnou fachat na jiných doktrínách, počká až se mikrosektáři zakousnou do jiných nebezpečných slov, které je třeba definitivně odpravit, a teprve tehdy opatrně přistoupí k té staré veteši.

Ne že by marketing nebyl v téhle chvíli ve hře. Vždycky je. Ale je to průhledný a začouzený marketing starého vetešníka: "pane, neváhejte, to už dneska nikde neseženete. No já vím, že už je to k ničemu, ale za tu cenu? No dobře, přidám vám k tomu ještě stolní lampu, ať nežeru."

Teprve budeme-li se loudat světem, můžeme být opravdu svobodní. A budeme mít doma plno stolních lamp a zázračných myšlenek, co kdysi hýbaly vesmírem.

Loudejme se za fascinujícími obrazy, kterými nás bombarduje svět. Dejme čas idejím, aby dostatečně shnily. Nechejme je působit až ve chvíli, kdy je na vše příliš pozdě. Stávejme se totalitními fanatiky velikých idejí ve chvíli, kdy z jejich koncentráků jsou turistická letoviska. Buďme skeptiky, kteří se neodříkají iluzí, jen novátorským způsobem aplikují čas, který nahrazuje pyrrhónský hnus a descartovské kličkování.

Nepokoušejme se vracet váhu slovům, idejím a revolucím. Nemá to cenu. Nejde to. Zkoušejme si spíše vzpomenout, k čemu vlastně bývaly dobré. Nebo mohly být.

Publikováno se souhlasem vydavatele.