Ústava jí sice přikazuje presumpci neviny a profesionalita velí racionální věcnost, ale to bychom museli žít v právním státě a ne v zemi, kde je žalobkyně poradkyní ministra spravedlnost. Aby toho nebylo málo, se svým druhem policistou připraví případ jako výtah k vlastní kariéře.

Pak manipulují s důkazy, pořizují nelegálně odposlechy, různě je upravují, pošlou mladého soudce na stáž z okresu na kraj a všem jiným soudcům raději zastaví přísun nových případů, aby bylo jisté, že jen tento správný člověk to dostane na stůl. Ten se může z horlivosti přetrhnout a pustí hordu novinářů k neveřejnému spisu ve své pracovně. Během líčení ostentativně nevidí a neslyší desítky důkazů, které žalobu vyvrací, odmítá závěry soudních znalců a překrucuje výpovědi svědků. Nakonec se na scéně objeví jeho strýc obhájce, který mi nejprve nabídne své služby, aby pak bez omluvy nepřišel k soudu a z případu zmizel.

Ministryně spravedlnosti Benešová, kamarádky žalobce Jiráta, snaživého soudce Pacovského odmění definitivou a veřejnost ubezpečí o tom, že panu žalobci plně věří a pochybnosti nemá. O případu přitom vůbec nic neví. Když vrchní soud rozhodne o nezákonnosti odposlechů, je veřejně peskován žalobkyní Bradáčovou, zesměšněn ministrem spravedlnosti Pelikánem, který bez znalosti rozsudku je hned rozhodnut, že byl porušen zákon a použije instrumentu z komunistické diktatury padesátých let a svým vlivem na nejvyšší soud mění pravomocný rozsudek. K tomu prezident Zeman vyhrožuje předsedovi senátu vrchního soudu kárnou žalobou.

Tolik jen krátká rekapitulace toho nejdůležitějšího o čem jsem také mluvil ve své závěrečné řeči. Nejen mluvil, ale svá tvrzení jsem podpíral důkazy. Protože se stále vyskytují názory, že mluvím moc dlouho a vlastně zdržuji, pokusím se o podrobnější připomenutí faktů, aby bylo jasné, že nezdržuji, ale pouze předkládám fakta o polické motivaci tohoto nanejvýš neobvyklého procesu.

Dokazováním u soudu se prokázalo, že naší údajnou trestnou činností nebyl nikdo poškozen, škoda nevznikla, není oběť. Veřejné zakázky probíhaly podle zákona a to tak, že se do nich mohlo přihlásit, i přihlásilo, větší množství firem, tudíž nebyly nikterak diskriminační. Firmy, které zakázky vyhrály, na těchto vydělaly málo, respektive jejich marže byla nižší než je v branži obvyklé a pokud by poskytly žalobou tvrzené úplatky, skočily by pro ně tyto akce až desetimilionovými ztrátami. Chybí tedy motiv, proč by měly poskytovat úplatky. Soud si proto vypomohl spekulací, že tak činily, aby daly zaměstnancům práci. Připadá vám to směšné? Je to směšné, ale takto se s fakty vypořádal zrušený rozsudek. Snažil se tím maskovat bezradnost soudu nad absencí motivu získat neoprávněný prospěch.

Každého logicky napadne - za co jsou ty údajné desítky milionů, o které tam mělo jít, minimálně těch sedm v krabici je ložených! Ty desítky milionů si dovodil žalobce a Krajský soud převzal. Bez dalších důkazů jen interpretoval části odposlechů a z nich dovodil, že šlo o peníze a následně dovodil, že šlo o miliony. Nicméně peníze nikomu nechybí. Nenašly se. Spadly asi z nebe. Takové UFO. Takovou prkotinou se žalobce a soud nezabývá. Prostě dovodili a věří své teorii. K čemu se zdržovat důkazy. Vše je přeci od začátku jasné! K penězům se skutečně přiznala akorát paní Salačová. V odposleších slibuje, že je sežene pro Sociální demokracii na volby. Slibuje to doktorce Kottové a ta ji ubezpečuje, že peníze nejsou pro ni, ale na volby. Dr. Kottová se posléze baví s dr. Kottem o Janu Hamáčkovi a Martinovi ( nejspíš M. Starec). Salačová dokonce velice srozumitelně říká - jo, jo, to je na volby a z hovoru vyplývá, že mluví o 24 milionech, které shání. O nějakém Rathovi tam nepadne ani slovo. A i v opakovaných výpovědích ing. Salačová tvrdila, že neví o tom, že bych měl být adresátem peněz.

A to na ni hodně moc tlačili. Otázku - A pro koho byly určeny ty peníze? dostala snad desetkrát. Ukázkový příklad objektivního vyšetřování. K tomu jí slíbili volnost, pokud vinu svede na ostatní. V případě mé osoby jí to asi už přišlo hodně přes čáru. Věděla, že nejsou pro mě, ale pro Sociální demokracii. V tomto bodu ji jasně usvědčují odposlechy. Nicméně tyto části odposlechů prokurátory nezajímaly a ing. Salačová pochopila, že pokud se má dostat ze šlamastyky, musí na skutečného příjemce zapomenout. Proč asi? Ono popravit pro výstrahu jednoho ,,zlobivého" politika je snadnější a bezpečnější než jít do války s tehdy mocnou politickou stranou. A to zamhouřené oko, když všichni zúčastnění vědí, že to druzí vědí, se dá dobře zobchodovat. Minimálně Jan Hamáček a Martin Starec musí být příslušným žalobcům vděční. Jsou to takové měkké mafiánské praktiky, které si někteří žalobci osvojili. Něco dovodí z dovozeného, ale jasnou věc prostě nevidí a neslyší. Mohou si to dovolit, mají silné krytí.

David Rath

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.