Nehledě na to, že do něj vložili svou autoritu nejvyšší představitelé Německa a Francie, se ale „Minsk II“ pojmem nestane.

Iluze, že na Donabas přinese mír jméno Angely Merkelové, nebo rezoluce Rady bezpečnosti, která totéž bláhové gesto učinila z popudu Moskvy, vyprchala rychlostí střel, které proti sobě od nástupu příměří vypálily válčící strany v Debalcevu.

Jméno tohoto města se tak stalo skutečným přívlastkem dohod o příměří a seznam mrtvých civilistů je účtem omylů jak Kyjeva, tak Merkelové.

Není to Ilavajsk, kde neschopností ukrajinského velení umírali vojáci zahnaní do ruského kotle.

Debalcevo je z kategorie „strategických“ kót, jejichž obsazení nebo ztráta mají podle vojáků zásadní vliv na další vývoj konfliktu.

Ve skutečnosti, jsou ale boje o železniční uzel podobně absurdní, jako ty o doněcké letiště, vlastně o jeho ruiny. S tím rozdílem, že tady vojenští stratégové odsoudili k smrti desítky, možná stovky civilistů.

O čem vlastně tak horečně a kyvadlově jednali diplomaté z Evropy a Ukrajinští politici s ruskou stranou?

Problém Debalceva a obklíčených ukrajinských vojsk tu byl přece už před podpisem minských protokolů. O to důrazněji tedy stojí otázka, proč se Debalcevo neřešilo?

Pravděpodobná odpověď zní: Ukrajinská generalita doufala, že se jí podaří prorazit obklíčení, a bude moci díky této strategické kótě přetnout tepnu ruských zbraní pro Doněck. Za příměřím a deklarovanou demilitarizací se tedy skrývala lest.

Pokud by bylo něco pravdy na budapešťském tvrzení Vladimira Putina, že Ukrajina už dostává zbraně ze Západu, byla by to lest vypočítavá.

Ale jak už řečeno, Rusko je více než mediátor účastník konfliktu. A tak je důležitější Putinovo ujištění, nebo spíš varování, které lze číst mezi řádky: Jakékoliv západní zbraně na Ukrajině vyváží Rusko svými dodávkami pro separatisty.

Oni ani separatisté neměli zájem na mírovém řešení Debalceva, protože vojensky právě získávali vrch. A Putin tvrdí, že už týden před minským summitem byla ukrajinská vojska v obklíčení.

Ať tak či onak, přímo válčící strany tedy vlastně věděly, že ve válce chtějí pokračovat. Ale co o tom věděli mediátoři příměří?

Jestliže nic, pak je situace ještě horší, než špatná. Nechala se Evropa tedy znovu napálit?

Je evidentní, že vojáci s příměřím přímo kalkulovali ve svých dalších válečných plánech. Bývalý ministr obrany, generál Kuzmuk, který podporoval stažení ukrajinský vojsk z města, rozhlasové stanici BBC teď ale řekl, že po podpisu příměří a předpokládaném stažení těžké bojové techniky od linie dotyku by bylo pro Kyjev lepší držet Debalcevo i za cenu vysokých ztrát.

Kromě vojenských plánů existují ovšem také plány politické. A z tohoto úhlu pohledu může vojenský konflikt mít své, byť lidsko-právně cynické řešení.

Protiřečivost minských ujednání to naznačuje. Představa, že kontroly hranice mezi Luhanskou oblastí a Ruskou federací se ujme ukrajinská armáda, která ji fakticky nikdy nekontrovala, je nonsens. Přesto stvrzený podpisy v Minsku.

Ale právě nemožnost naplnění podmínek příměří vojensky dává v politické oblasti možnost řešení. Tedy zapouzdřit konflikt v důsledku mezinárodní mírové sterility.

Pro takové vysvětlení krvavého Debalcevského příměří mluví i postoj vůdců separatistů. Ti dávají najednou šanci nové Ukrajině, jako by zapomněli na „referendum“ o připojení k Rusku.

Také Putin v Budapešti prohlásil (kromě povinné mírové klausule): „…s touto částí své země se mohou jedině dohodnout.“ (Myšleno na kyjevskou vládu.)

A že se nedohodnou, to už Moskva ví a umí se o to po zkušenostech s Podněstřím nebo Jižní Osetií snadno postarat.

Zatímco pro Rusko bude debalcevský mír jedním z několika vojensko-bezpečnostních provizorií, jistě ale levnějším než aktivní konflikt, pro USA to bude zase jen pouhý mezisoučet vzájemného skóre s letitým rivalem.

Ale pro Evropu to bude stigma, které ji rozděluji už teď. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.