Carissimi,

s radostí jsem přijal pověření Svatého otce, abych spolu s vámi oslavil jubileum Poznaňské diecéze, což znamená také oslavit počátky polského státu, který se rodí v lůně křesťanského kontinentu v souvislosti s přijetím křtu, který byl rozhodující pro začátek historické existence našich zemí. Můžeme si položit otázku, kdo byl misijní biskup Jordan, kterým se začínají tyto dějiny. Pomůže nám návrat do historie bez nostalgie, ale jako výzva i pro současnost. Vzhledem k tomu, že moc v říši, nazývané římskou říší, později německého národa, přechází do Magdeburgu, kde panovníci Otonské říše vytvářejí jak centrum moci, tak i středisko církevního duchovního života. Tak i postavení mohučského primase přebírá magdeburský arcibiskup, a to mne vede k přesvědčení, že biskup Jordan přichází do Polska právě v této době v doprovodu kněžna Doubravky. Úloha misijního biskupa byla v té době moderována nejenom církví, ale i státní mocí.

Co tedy znamenalo rozhodnutí vašich předků, zde na území Velkopolska, přijmout křest? (Křest knížete Měška, chotě laskavé kněžny Doubravky, jak připomněl ve svém listu papež František.) Není to jenom přijetí svátosti, ale bylo to i přijetí nové formy kultury a civilizace, říkáme křesťanské. Všimněme si, že v našich slovanských jazycích je slovo křesťan odvozeno od křtu. Naproti tomu v ostatních evropských jazycích se název křesťanů odvozuje od Krista (Christen či Christiani apod.), tedy ti, kteří přijali za svého Mesiáše, Pomazaného. Zde je zapotřebí si uvědomit, že slovo křest není odvozeno od termínu pro označení křtu jako ponoření do křestního pramene (baptisma, Taufe), ale naše slovo křest je odvozeno od slova kříž (Crux či Kreuz), to proto, že pro naše předky symbol církve i křesťanské civilizace je kříž. Kříž Konstantinova vítězství, kříž, který znamenal svobodu a rovnoprávnost spolu se spravedlností, jak to vyjadřuje Milánský edikt. Ve všech našich zemích po komunistické diktatuře muselo nastoupit ono urovnání. Bylo pro mne v jubilejním roce Milánského ediktu (2013) obrovským překvapením, že církev ve všech postkomunistických zemích, myslím, že i bez jasné souvislosti s Milánským ediktem, jednala stejně. Znamená to, že naše vztahy v rámci nových suverénních a demokratických států byly a jsou jedině možné v duchu svobody, spravedlnosti a rovnosti, bez kterých nemůže existovat demokracie.