Při dnešní slavnosti posvěcení naší katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha a Panny Marie si připomínáme nejenom význam této stavby, kterou vyznačuje symbolika kříže vytvářená hroby našich světců. Sv. Víta, který se nalézá v ohbí katedrálního chóru, sv. Vojtěcha a sousoší svatých bratří (Vojtěcha a Radima, Radly), po vaší pravici pak je to svatý Václav a po levici sv. král Zikmund. Hrob se sarkofágem sv. Jana Nepomuckého se z osy vertikály kříže uhýbá do stran, aby připomenul Kristovu svěšenou hlavu. Pětice těchto mužů, mučedníků může být také nahrazena čtveřicí primasů zemí Visegrádu, kde vzhledem k datům úmrtí bychom mohli povolit naši fantazii a symbolicky tyto muže - vyznavače umístit podle data úmrtí následovně: Stepinac, Beran, Mindszenty, Wysziński. A koho mám umístit na místo sv. Jana Nepomuckého?

Dovolte, abych na jeho místo umístil toho, který třikrát vstoupil do tohoto prostoru jako nositel naděje a jehož ostatky prolité krve přinesl při vstupním úvodu otec biskup Václav Malý. Ano, je to papež Wojtyła, sv. Jan Pavel II. Velký papež, jehož ústy promluvila umlčená církev, ale také naše umlčené národy z dědictví sv. Vojtěcha. Vojtěcha, který byl biskupem této katedrály a území jeho diecéze se rozkládalo na území našich států visegrádské čtyřky. On jako krakovský arcibiskup může být chápán jako „nástupce sv. Vojtěcha“, jak o tom svědčí starobylý kostelík sv. Vojtěcha na Rynku Starého města v Krakově. Scházíme se v předvečer 13. května, abychom si připomněli čtyřicet let od události na Svatopetrském náměstí, která otřásla celým světem, kdy kulka z pistole v ruce atentátníka zasáhla jeho hruď. Vize Nebeského Jeruzaléma, města, do kterého se vchází dvanácti branami, v nás vyvolá nejenom představu Jeruzaléma s jeho chrámem ale také s vrchem Kalvárie, na kterém umírá Syn vyvoleného národa davidovského rodu Ježíš Kristus. Nám se ovšem s datem 13. května objeví také moderní bazilika postavená v místě fatimského zjevení Panny Marie, jejíž ruka dle slov papeže vychýlila střelu, která měla zasáhnout srdce papeže Wojtyły. Při první návštěvě Německé spolkové republiky v listopadu 1980 na otázku, co říká na fatimské tajemství se zachvěl, odmlčel a neodpověděl. Věděl, jaká bude jeho cesta. Jeho vstup na půdu rodné země v roce 1979 a jím sloužená mše sv. na varšavském náměstí byl prvním otřesem Berlínské zdi, či železné opony, které byly plotem gulagu, vytvořeného zvůlí vítězné mocnosti nazývané SSSR a částečně lhostejností spojenců. I to jsou skutečnosti, které k nám dnes hovoří. Uvědomujeme si v plné míře rok 1981, tedy situaci před čtyřiceti lety? 30. března - atentát na muže, jehož jméno nese jedna u ulic naší Prahy, prezidenta Ronalda Reagana, 13. května 1981 - atentát na sv. Jana Pavla II., 28. května 1981 umírá primas tisíciletí kardinál Stefan Wysziński.

Tento rok je velkým záchvěvem sovětského impéria, které zasahuje ve všech zemích, kde se začaly v náznacích objevovat v protestech a v žádostech o svobodu paprsky svítání. Byl to únor roku 1981, kdy polská Solidarita zahájila hladovku za uvězněné členy Charty 77. V hromničním projevu 2. února zazněla slova modlitby za naše uvězněné statečné občany, jmenovitě připomenuté papežem Wojtyłou. V prosinci 1981 je vyhlášen výjimečný stav v Polské lidové republice. O těchto událostech jsem mohl slyšet až za hradbami borské věznice v Plzni, v městě osvobozeném americkou armádou pod velením generála George S. Pattona. V pondělí tohoto týdne jsme se rozloučili s bratrem prezidenta Václava Havla, Ivanem Havlem. Ano, platí slova našeho společného přítele profesora Petra Piťhy: „Dominiku naše generace odchází, nepozoruješ to?“ Ano, naše generace odchází a události posledních let ukazují tuto skutečnost. Dovolte mi však položit otázku: neodchází i svoboda, s kterou vstoupil před jednatřiceti lety do tohoto prostoru v dubnu 1990 velký papež sv. Jan Pavel II.? Jemu a všem zmíněným můžeme děkovat, že zápas svobody byl vybojován. Zaplatili za něj všichni ti, které připomíná tento prostor katedrály, Božího domu, který je také domem jeho dětí a nad kterým nikdy nevlály vlajky těch, kteří chtěli přepsat historii a falešnými sliby se zmocnili vlády. Ať byli hnědí anebo rudí. Plně platí slova ministra zahraničí Molotova, v kterých ztotožnil obě diktatury. Sliby o nadčlověku, o věčném blahobytu a bezuzdnosti byly zlákány miliony lidí a celá řádka generací. Znovu se ptám: nepozorujete jak pomalu couváme ze svobody do nového otroctví? Jsou nám lhostejní naši bratři a sestry Arméni v Náhorním Karabachu, křesťané v Sýrii, v Hongkongu a Číně, v Myanmaru, či Severní Korey? Jsou nám lhostejné výbuchy antisemitismu a antikatolicismu ve Francii a dalších zemích Evropy, Asie, Afriky a Ameriky? Je nám lhostejný osud Izraele…? Obracím se na vás narozených po roce 1945. Před vámi stojí veliký úkol, jak navzdory všem těmto fenoménům, které přepisují a chtějí přepsat dějiny, je zapotřebí přenést ono světlo kultury a civilizace, která se zrodila v prostoru setkání tří kontinentů Afriky, Asie a Evropy, možná pro upřesnění setkání Nilu s meziříčím Eufratu a Tigrisu s evropským Středomořím. Jeruzalém, Athény a Řím.