Drazí poutníci, vážení přátelé zde na posvátném Velehradě, jako i vy u televizních obrazovek,

tak jako velehradské pouti znamenají v naší historii důležité momenty spojované i s velkými zvraty, tak je tomu i dnes. Jedním z těch důvodů je, že vás zde měl pozdravit a přednést homilii jeden ze tří kardinálů narozených v dnešní České republice a to kardinál Michael Czerny, brněnský rodák, a měli jsme vás pozdravit všichni tři, tedy i vídeňský kardinál Christoph Schönborn a moje maličkost, nejenom jako rodáci, ale i jako zástupci tří národností, které tvoří dějiny naší kultury a duchovního života - Češi, Němci i Židé. Musíte se však spokojit jen s mou promluvou, která mne určitým způsobem zaskočila.

Před třiceti lety uvítal Velehrad očekávaného poutníka, velkého papeže sv. Jana Pavla II. Dovolte mi, abych připomněl jeho slova z 22. dubna 1990: „Toto je den, který učinil Pán, radujme se z něho a jásejme!“ (Žl 118,24) …. Setkáváme se na Velehradě v pradávném srdci Velkomoravské říše... Zde jsou naše kořeny (říká slovanský papež). Je to den evangelia vzcházející nad dějinami Slovanů: apoštolskou službou obou bratří v dějinách Slovanů zapustila kořeny pravda o Kristu, který je kámen nárožní (Mt 21,42)…. Jejich misie byla dalším pokračováním poslání, které začalo v Jeruzalémském večeřadle v den Zmrtvýchvstání. V jejich misii působil tentýž Duch Svatý, kterého apoštolové přijali od Zmrtvýchvstalého Pána.“

Odvážím se tvrdit, nebylo by tohoto radostného dne, kdyby pět let předtím v roce 1985 se zde nekonala slavná cyrilometodějská pouť, na kterou papež Wojtyła nemohl přijet, bylo mu to zakázáno. Myslím, že mohu tvrdit, že tato pouť na začátku perestrojky patřila k nejradostnějším a také i nejvýznačnějším projevům naší víry a touhy po svobodě, z které žije církev i v dnešních dnech. Tato pouť nám, tehdy mladým, či lidem střední generace, postavila otázku: co bude dál? Odpověď zformuloval Václav Benda ve své eseji „Jak dál po Velehradě“. Jaké byly reakce? Nebudu je raději rozebírat. Z této atmosféry se také zrodila iniciativa Desetiletí duchovní obnovy českého národa (1987) vyhlášená kardinálem František Tomáškem. Velehrad nám dovolil nalézt kořeny naší identity. Zde podle tradice byla také pokřtěna pramáti národa sv. Ludmila sv. Metodějem a obdržela mariánský medailon, později nazvaný Palladium, který našel své místo na prsou svatého Václava, jejího vnuka a stal se tak součástí naší národní a duchovní identity. Nepopíráme tím úsilí iroskotských misionářů a jejich pokračovatelů, kterým vděčí moravští vladykové za křest v Pasově (831) a čtrnáct českých lechů v Řezně (845). Avšak křest manželského páru Bořivoje a sv. Ludmily položil základy naší státní identitě a také pak plnohodnotně navázal po zániku Velkomoravské říše na její státnost. Jan Pavel II. ve své homilii připomněl skutečnost trojúhelníku tvořeného body Soluň (místo misie sv. apoštola Pavla), Montecassino (založené sv. Benediktem) a Velehrad. Jsou to také i tři reprezentace tohoto misijního díla - sv. Cyril a Metoděj, sv. Ludmila a sv. Václav, sv. Vojtěch a kněžna Doubravka. Od těchto postav se odvíjí identita Střední Evropy, Čech, Slovenska, Polska a Maďarska. Tyto skutečnosti bychom si měli připomenout v příštím roce, kdy uplyne 1 100 let od umučení sv. Ludmily. Toto výročí si připomeneme v den národní pouti na Tetíně.

Současná situace po koronavirové ráně, která jak doufáme, dohasíná, klademe si mnozí otázku, jak dál. Můžeme hovořit o globální existenciální otázce. Současný neklid, projevy násilí, vandalismus masových demonstrací zasahují současný svět. Jak dál, ptají se politici, ekonomové, podnikatelé, ale i naše rodiny, naši přátelé. Klademe si tuto otázku i my, věřící křesťané.