Liturgie nám přiblížila sv. Vojtěcha v rámci podobenství o zrnu padajícím do země, které vzroste a v podobě klasu vydá úrodu. Pohlédneme-li na svatovojtěšskou misii v historické retrospektivě dnes z tohoto místa, musíme dát tomuto přirovnání za pravdu. V mé vlasti čteme dnes evangelium z Janovy alegorie o Dobrém pastýři. I zde cítíme, že se svatý Vojtěch stal modelem pro biskupskou službu s jejím misijním posláním.

V tomto roce zde, u hrobu svatého Vojtěcha, si připomínáme 600. jubilem úřadu primase Polska. Postava sv. Vojtěcha nás přivádí ke kořenům naší středoevropské historie. Díky cyrilometodějské misii vyrostlo nové soustátí za původní hranicí římského impéria. Jestliže sv. Cyrilovi – Konstantinovi můžeme připsat především zásluhu za překlad Bible, která je základem společné slovanské kultury a civilizace, pak sv. Metodějovi patří zásluha za organizační řád a ustanovení křesťanské státnosti vycházející ze sv. Augustina a remešského biskupa Hincmara. Byly zde položeny základy pro kooperační model mezi církví a státem, který však dlouho hledal vyvážený vztah a přirozenou autonomii. Byl to mariánský kult, který převzali oba svatí bratři z Konstantinopole, který nedovolil vzniku nacionalismu, který by mohl snadno vzplát v rámci pozdějšího kultu národních patronů. Úřad primase je právě jedním z faktorů, který v našich společných dějinách Polska, Čech, Maďarska byl přiměřeným nástrojem pro spolupráci mezi církví a obecnou společností. Vím, že můžete mnozí poukazovat na chyby a nedostatky tohoto modelu v historii. Myslím, že zde plně platí slova ruského myslitele Solovjeva o západní církvi, která se nezamkla pouze do chrámové liturgie, ale v duchu evangelní misie pracovala jak na poli diakonie, tak školství. To je také příčinou rozdílů mezi naší západní a východní křesťanskou spiritualitou, jako i v modelu vztahů mezi státem a církví s odrazem i v chápání demokracie.

Naše kmenová prehistorie se pomalu rozrostla do podoby personálních unií v historii našich království: polského, uherského i českého. To je také i podkladem pro vznik Vyšehradské čtyřky a jejího místa v Evropské unii. Naší povinností a právem je dovolávat se důsledné rovnosti vzhledem k základům společenství, které vyrostlo z idejí Karla Velikého jako i z projektu Hnězdna; ze setkání papeže Silvestra II., císaře Oty III., krále Boleslava Chrabrého, jako i z odkazu sv. Vojtěcha, či jeho bratra sv. Gaudencia.

Vojtěchova misie nás země Vyšehradu spojovala a spojuje až do našich dnů. Nejde pouze o společenství materiálních zdrojů, ale o společenství států, národů a regionů, o společenství rovnoprávných lidí zakotvených v duchovním odkazu antiky, Starého a Nového zákona. Spolupráce, z které vyrostl primasovský úřad, spoluvytvářela naši kulturu, civilizaci, etický kodex vedoucí k demokracii a občanské svobodě. Tak také naše národy poznaly nebezpečí svaté aliance. Julius Slowacki v prorocké vizi dohlédl až do našich dnů, když se zhroutila tyranie. Tak i dnes zní zvony na Wawelu a volají: „Nezapomeň!“ Svatá Hedvika Ti to, Polsko, rok co rok připomíná.

Cesta k volbě sv. Jana Pavla II. a k naší svobodě, je cestou vyrostlou z postoje primasů našich zemí: Štěpána Wyšinského, Josefa Mindszentiho, Aloise Stěpinace a Josefa Berana. Je to cesta služby a obrany práva a svobody. To byla vždy úloha úřadu primase. Byla to cesta sv. Vojtěcha, kterého můžeme symbolicky nazvat primasem Vyšehradu, či skutečným patronem Střední Evropy. Nejvýraznějšího postavení v rámci historie získali primasové Polska a Maďarska. Nešlo o klerikalismus, ale o postavení zástupců hlavy státu v době mezivládí. To až moderní doba dala vznik klerikalismu a kněžím prezidentům.

Odkaz primasů, kteří jak zrno byli zatlačeni do země pod tuhým příkrovem komunistických totalitních režimů, kteří jako Dobrý pastýř vydávali svůj život za druhé, nás zavazuje. Měli za sebou zkušenost z obou totalit, jejichž reprezentanti Molotov i Ribbentrop se velmi dobře shodli. Jedni zašlapali lidskou důstojnost a svobodu do hnědého bláta a ti druzí ji topili v rudé krvi. Naše řeč musí být ano, či ne! i dnes, ve světě, který se kymácí, a tekoucí společnost nemá žádnou oporu. Pouze stateční a ve víře odhodlaní lidé jsou naší nadějí do budoucna.

Naším posláním není soudit, ale hlásat Evagelium, povzbuzovat mladé, jako i staré, ukazovat na krásu a jedinečnost našeho Pána a učitele Ježíše Krista, tak jak to činil sv. Jan Pavel II., který vyrostl z doby zápasů zmíněných primasů, a proto si jich tak vážil. Nemusím připomínat snímek z inaugurace papeže Wojtyly, který objímá primase tisíciletí, kardinála Wyšinského. Současná snaha o potupení našeho velkého papeže sv. Jana Pavla II. Dobrého pastýře není jen urážkou jeho osoby a Církve, je pošlapáním Vaší polské identity i pošlapáním identity našich národů, znevážením zápasu o svobodu a právo. Dovolím si říci, že je Hirošimou naší kultury a civilizace, větším nebezpečím než ostatní hrozby, kterých se děsíme. Pokud bychom k tomu mlčeli, páchali bychom sebevraždu ze zbabělosti.

+Dominik kardinál Duka

Zdroj: dominikduka.cz