Vážení občané Ruské federace,

obracíme se na Vás veřejným dopisem k současnému stavu našich vzájemných vztahů, který předáme zároveň velvyslanectví Vaší země v Praze.

Velvyslanectví Ruské federace dostává údajně mnoho projevů nesouhlasu občanů s demontáží sochy maršála Koněva v Praze. My občané České republiky naopak vyjadřujeme souhlas s odstraněním této sochy z veřejného prostoru, jejím uložením do muzea a nahrazením památníkem všech osvoboditelů Prahy. K souhlasu se připojujeme i my, občané Slovenské republiky, protože se záležitost týká i naší historie.

Česká i Slovenská republika a jejich obyvatelé mají úctu ke všem občanům národů bývalého Sovětského svazu, kteří přispěli k porážce nacistického Německa. O všechny jejich hroby a poválečné památníky se naše země starají s patřičnou úctou a pietou. Ve věci sochy maršála Koněva jde o jiný případ. Není to poválečný památník, ale socha postavená v roce 1980 našimi komunisty přisluhujícími sovětské okupační moci, která tehdy u nás vládla prostřednictvím kolaborantské vlády od vojenského přepadení Československa v roce 1968. Socha proto pro mnoho našich občanů v té době již nebyla symbolem osvoboditele, ale především symbolem pozdějšího ovládnutí naší vlasti sovětskou totalitní mocí, která našim občanům přinesla také politické zotročení a hospodářský i sociální úpadek. Stejně tak jako i vaší zemi stejná totalitní moc přinesla podobný úpadek, včetně nesčíslného utrpení tisíců politických vězňů, umučených a popravených.

Není možné takové zločiny přičítat jen jednomu diktátorovi. Byl to celý totalitní systém, který ke svému fungování potřeboval mnoho malých Stalinů. Maršál Koněv byl právě tím, kdo se více než vojenské profesi věnoval bezvýhradné a ochotné službě stalinistickému zločinnému systému. Dnes již nemůže být maršál Koněv pro nás symbolem osvobození, protože je známo více historických faktů o jeho životě. Hned po příchodu do Československa v roce 1945 pomáhal organizovat zatýkání politicky nepohodlných lidí, především bývalých občanů Ruska, kteří k nám emigrovali před komunistickým režimem a většinou dostali již před válkou československé občanství. Mezi nimi byli i aktivní odbojáři proti nacistické okupaci. Stovky jich skončili v sovětských koncentračních táborech nebo na popravišti. Koněv je také ten, kdo velel potlačení povstání proti stalinistickému režimu v Maďarsku v roce 1956. Neváhal nechat střílet tanky do neozbrojených demonstrantů, počet mrtvých byl opět několik set. Mimo jiné je historicky doloženo, že při vojenských operacích, kterým velel, byl počet ztrát jeho vojáků mnohem větší než u jiných stejně vysokých velitelů. To ilustruje jeho úctu k životu jemu svěřených lidí.

Vyjádření ministra zahraničí Ruska, že odstranění sochy maršála Koněva v Praze je „cynické a pobuřující“, a podobná vyjádření dalších státních orgánů proto považujeme naopak my za cynické a pobuřující. Podle logiky těchto vyjádření se možná dočkáme i protestu proti demolici obří sochy Stalina v Praze v roce 1962 a žádosti o její obnovení. Vždyť i on měl zásluhu na porážce nacismu. Jistě, že měl, ale také po celou dobu své vlády organizoval masový teror obyvatel vlastní země a před válkou měl také zásluhu na uzavření spojenectví s nacistickým Německem a jeho podpoře při vojenském dobývání západní Evropy.

Česká a Slovenská republika jsou dnes samostatné, svébytné a suverénní státy, které si nechtějí nechat poroučet vládou jakékoli cizí země, co mají či nemají dělat. Ani orgány Ruské federace nám nemají, co poroučet. Doba okupace sovětskou armádou je 29 let za námi. Domnívali jsme se, že Rusko se za tu dobu také změnilo. Dává však v posledních letech najevo, že není jen právním nástupcem Sovětského svazu, ale i pokračovatelem jeho imperiální politiky.

Pro mnoho našich lidí bylo historicky Rusko zemí, ke které chovali sympatie, dokonce s ní spojovali naděje národního obrození. Později si další vytvářeli naděje na sociálně spravedlivější společnost, v naivní představě že je naplní komunistické Rusko. Mnozí u nás od začátku věděli, jaký je to režim, jiní byli vyléčeni až poválečným podrobením země totalitní mocí řízenou ze Sovětského svazu. Definitivní vystřízlivění naprosté většiny přišlo v roce 1968 po sovětské vojenské invazi a během následné 21 let trvající okupace.

Přesto je u nás stále dost lidí, kteří věří v to lepší v historii, kultuře a lidech Ruska. Mnozí cítí, že nás, navzdory historickým rozdílům a jinému národnostnímu složení spojují příbuzné slovanské jazyky. Jiní věří ve zdravé křesťanské kořeny ruské společnosti.

Naplněním jejich nadějí však nemůže být současný režim v Rusku. Vidíme, že přes určitý posun ke svobodě a demokracii, je stále potlačována a kriminalizována svoboda slova a spravedlivá politická soutěž. Vidíme, že je stále státní mocí prosazován komunistickou propagandou zdeformovaný výklad dějin. Rusko vyrůstající ze zdravých křesťanských kořenů si představujeme jinak než dnešní okázalé spojení trůnu a oltáře, kde na straně státu vystupují lidé osobně spojení s totalitní minulostí, kteří křesťany aktivně pronásledovali. Skutečně křesťanský postoj se vyznačuje pokorou a snahou o smíření napravením minulých omylů a chyb. To není slabost, v tom je síla pravdy, která osvobozuje, a skutečná naděje do budoucnosti. Naděje každého člověka, národů a států – i Ruska. S nadějí vyhlížíme, kdy se naplno projeví to lepší v ruské společnosti.

Nedopusťte naše další zklamání.

Dopis můžete podepsat ZDE.