Předem je třeba říci, že šlo o krok velice riskantní a diskutabilní. I když jej avizovala již delší dobu, bankovní rada se k tomuto kroku odhodlala až nyní, kdy se jí podařilo pro zásah získat většinu jednoho hlasu. I z toho je vidět, o jak kontroverzní krok se jednalo. Je jenom škoda, že jako například v případě Ústavního soudu není možné v tomto případě zveřejňovat disentní stanoviska.

ČNB zdůvodňuje své opatření tím, že skutečnost podstřelila očekávaný inflační cíl ve výši dvou procent a že vývoj cen signalizoval nebezpečí deflace v okamžiku, kdy se ekonomika opatrně zvedá ode dna a ceny by tedy měly začít naopak růst. Tomu v podstatě odpovídá i zveřejněná míra inflace za uplynulý měsíc ve výši 0,9 %. Je ale otázkou, zda toto nebezpečí je skutečně reálné a zda příčiny cenové stagnace či v některých případech dokonce cenového poklesu vyplývají ze skutečných monetárních příčin, které vedou k deflaci, tedy ke stahování oběživa. Pokles cen je totiž možné vysvětlovat zcela jinými příčinami. Za prvé je vůbec stanovování inflačního cíle ze strany ČNB diskutabilní, a i v minulosti za bývalého vedení ČNB se nedařilo cílit na skutečnou míru inflace. Daleko závažnější je ovšem otázka, co stojí za nízkou inflací a tedy za stagnujícími cenami. Tedy zda má tato stagnace nějaké monetární příčiny anebo zda jde o zcela přirozený vývoj. Mnohé signály totiž nasvědčují tomu, že ekonomika si v průběhu recese prošla ozdravnou restrukturalizační kůrou a že nízké ceny jsou odrazem mzdové restrikce na straně jedné a snižování výdajů na energie na straně druhé. To vede ke snižování fixních nákladů a při zachování stejné cenové hladiny k růstu produktivity práce. Růst hodnoty domácí měny je tak postaven ne na spekulaci, ale na důvěře trhů, že mírné oživení některých segmentů ekonomiky, jako je průmysl, má zdravý základ. To, že v určitou dobu úrokové sazby překročily pomyslnou nulu a šly do pomyslného mínusu, není ještě důkazem existující deflace.