Kulturní boj ovšem zahrnuje velká jména. Vedle sebe stojí také tak protikladné postavy jako jsou Helmut Schmidt a Helmut Kohl, Gerhard Schröder a Hans-Dietrich Genscher, Roman Herzog a desítky dalších z éry politiky uvolnění. Boj má omezené možnosti vlivu na politiku a většina chrání spíš svoji identitu z doby politiky uvolnění a brání se návratu do Studené války. Ale velká jména matou veřejnost. Hlavně v zahraničí vedou k závěrům, že uprostřed „kotvy a motoru EU“ se něco chystá. A i z Německa se ozývají varovné hlasy, že existuje nebezpečí recidivy německé specifické cesty (tentokrát ve spolupráci s Putinem).

Z amerického úhlu pohledu to není jen zajímavá situace. Jistě to připomíná výkyvy německé politiky, kolísající loajalitu či antiamerikanismus rozšířený nejen v řadách německé levice. Na váhu padá samozřejmě i opozice ve válce proti Iráku. A známé jsou i platy německých politiků, kteří přesedlali bez náležité čekací lhůty (alespoň dnes je již předepsán 1 rok) do soukromé ekonomiky polostátního ruského plynového obra Gazpromu (polovina ve státním vlastnictví). To je mezi jinými i případ bývalého kancléře Gerharda Schrödera, který se stal předsedou dozorčí rady megaplynovodu Severní proud (Nord Stream AG) ačkoliv jeho vláda předtím poskytla Gazpromu garanci miliardového úvěru.

Vtírá se tedy otázka v jaké míře jedná ve smyslu multipolárního zesítění či německé specifické cesty. A také je pravdou, že stejnou nabídku přijal i Henning Voscherau, pro změnu v megaplynovodu Jižní proud (South stream), který měl přes balkánské státy zásobovat západní Evropu, ale byl stornován pod tlakem západních sankcí. A v řadách aktuálních kritiků USA, EU a Západu není zatěžko přehlédnout i bývalé premiéry v Hamburku, Braniborsku (M. Stolpe) či i v Berlíně (E. Diepgen, CDU), bývalého předsedu SPD Hans-Jochena Vogela, Erharda Epplera, a celou garnituru bývalých spolkových ministrů, většina opět z SPD.

Zastáncům Putina, kteří s Putinem nesouhlasí, momentálně běží petice „Opět válka v Evropě? Nikoliv mým jménem!“, kterou v prosinci minulého roku sepsalo na 60 osobností z celého bývalého politického spektra. Včetně Horsta Teltschika (CDU, poradce H. Kohla při jednání s Gorbačovem), Antje Vollmerové (Zelení), samozřejmě všechny politické veličiny z SPD a celá řada známých osobností z vědy a kultury (Wim Wenders, Klaus Maria Brandauer a další). Za německou ekonomiku pochopitelně nemohl chybět E. Cordes, předseda mocného Východního výboru německé ekonomiky jako zastoupení hned pěti důležitých hospodářských svazů, zahrnujících ca 200 podniků s investicemi v Rusku.

Jako odvetu sepsalo 100 expertů na ruskou a východní politiku petici „Zajištění míru místo odměny za expanzi“, která vytýká zastáncům Putina neznalost věcí a hlavně aktuální situace, když je již jednoznačně identifikován agresor (Ruská federace) a jednoznačně i oběť agrese (Ukrajina). Ruskou politiku viní z masivní manipulace veřejného mínění a vytváření obrazu nepřítele. V případě NATO vidí, že vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO původně v Rusku nikoho nezajímal a pouze 3% obyvatelstva považovala NATO za hlavní nebezpečí. Ministru zahraničních věcí Frank-Walteru Steinmeierovi (SPD) nezbývá než mlčet, respektive neúnavně opakuje, že geopolitika, „clash“, sféry vlivu a pod. nepatří ke kategoriím německé zahraniční politiky.

Kulturní boj o směřování německé zahraniční politiky provází hlas historika Heinricha Augusta Winklera, kterému právě vychází čtvrtý díl Dějin Západu (687 s.) a o kterém je známo, že nešetří ani bratra, včetně USA, v případě zrady západních hodnot. I když nerozdává zápočty z dějepisu, nyní argumentuje ve prospěch „normativního projektu Západu“.

V jeho komentářích k rusko-ukrajinskému konfliktu rezonuje i cosi z diskuse Havla s Kunderou o Rusku a Evropě. Jeho komentář k velkým jménům německé politiky, kteří se podepsali pod petici „Opět válka v Evropě? Nikoliv mým jménem!“ stojí za obšírnější citaci: „Nestačím žasnout, do jaké míry vysoce zasloužilí politikové zřejmě nedokázali pochopit, že žijeme v nové Evropě, ke které patří těsné partnerství s demokraciemi východní střední Evropy. Neexistují žádné legitimní německé zájmy, které nejsou současně zájmy Evropy a Západu.“ A na stejnou adresu jde ještě dál: “Vidím v tom vykročení k nové zvláštní cestě, což si stoupenci této politiky zřejmě neuvědomují.“ Anebo dále: „Ptám se, zda podepsaným nedošlo, že navíc tím mohou štěpit EU a NATO. Jak chceme naše závazky solidarity s Polskem a baltickými státy sloučit s plaidoyerem pro německou specifickou cestu? Horst Teltschik, poradce kancléře Kohla, vyzval Angelu Merkelovou, aby udělala Putinovi nabídku. Jménem koho? Představa, že bychom se mohli přes hlavy Ukrajinců domluvit s Ruskem, znamená návrat k německému velmocenskému myšlení. Tyto doby jsou nenávratně pryč.“

Publikováno se souhlasem vydavatele