Ve Washingtonu se nedávno odehrála nanejvýš pozoruhodná akce, která napohled neměla nic společného s politiky z Kapitolu, s Demokraty, Republikány, nebo standardním politickým „jízdním řádem“. Její důsledky mohou být velké, byť šlo jen o malý, valně nepropagovaný seminář v CSIS, Centru pro strategická a mezinárodní studia (Center for Strategic and International Studies,), prominentním washingtonském think-tanku.

Jak svrhnout vlastní vládu

Seminář, nazvaný „Ruská opozice v čase války a krize“, představil totiž jako řečníka prominentního opozičního poslance ruské Dumy, Ilju Ponomarjova, který přednesl příspěvek detailně mapující politické klima současného Ruska a především potenciál pro vyvolání převratu a svržení ruské vlády.

Čtete správně, je to opravdu tak: Ruský veřejný činitel přijel do Spojených států, aby mluvil o tom, jak nejlépe dosáhnout svržení demokraticky zvoleného prezidenta a vlády své vlastní země, čili jak provést státní převrat.

Nejde ani tak o to, zda bylo Ponomarjovovo jednání nevhodné. Důležitější je otázka, zda tím – navíc ve chvíli nejvyhrocenějšího napětí mezi Spojenými státy a Ruskem – nespáchal náhodou pan Ponomarjov vlastizradu? Zdá se to trochu přitažené za vlasy? Tak se nad tím chvilku zamyslete.

Špatně maskovaný puč? Pokrok nezastavíš!

Pokud vlastizradu definujeme jako „trestný čin, jehož podstatou je svržení vlády vlastního státu, nebo pokus usmrtit jeho vedoucího představitele či mu způsobit újmu“, pak se zdá, že se pan poslanec Ponomarjov pohybuje mírně řečeno velmi blízko hranic této definice. Rovněž není bez zajímavosti, že svůj proslov přednesl na půdě CSIS, think-tanku přecpaného „strategickými plánovači“ a proponenty užití „měkkých technik“ pro rozšiřování americké hegemonie ve světě. Dává nám to nahlédnout nejen do uvažování samotného pana Ponomarjova, ale i do záměrů amerického establishmentu.

Ve své přednášce se Ponomarjov dotkl celé řady kritických otázek ruského politického dění. Snažil se posluchačům mimo jiné vysvětlit, že politická realita v Rusku, ať zjednodušující výkřiky západních mainstreamových médií říkají, co chtějí, je pro puč velmi složitá.

Ačkoli popisoval Putinovu vládu jako „bonapartistickou“, současně připustil, že „Putin je jediná skutečně fungující ruská instituce“. S takovým tvrzením je samozřejmě možné regulérně polemizovat. V každém případě je však zarážející, když lidem volený zákonodárce vyrazí do cizího státu, navíc znepřáteleného, údajně s cílem pomoci pokroku ve své vlastní zemi, jehož hodlá dosáhnout svržením instituce, kterou sám označil za jedinou funkční. Také vám to připadá jako špatně maskovaný pokus o destabilizaci poměrů, tedy puč, či říkejme tomu, jak chceme?

Státní převrat v šesti krocích

Nejdůležitější a nejdelší úsek Ponomarjovovy řeči se soustředil kolem části prezentace, nazvané „Podmínky pro změnu vlády v Rusku“. Ta v zásadě obsahovala návod, jak svrhnout současný ruský režim. Ponomarjov komentoval, co považuje za nezbytné podmínky svržení – podotkněme, že zcela demokraticky zvolené – ruské vlády. Zahrnují podle něj:

1.    Organizované (nikoli spontánní, ty se nepodaří) pouliční protesty.
2.    Seznámení většiny ruského národa s nějakou lákavou vizí budoucnosti.
3.    Nalezení vůdce, přijatelného jak pro „prosté“ protestující, tak pro elity.
4.    Přístup k finančním zdrojům.
5.    Zajistit, aby část národních elit puč podporovala.
6.    Nalezení či vytvoření spouštěcího mechanismu.

Když si Ponomarjevovy body přečteme důkladně, dojdeme nutně k závěru, že pan poslanec ani tak „neinformuje“ politiky, novináře a hosty, shromážděné na půdě CSIS, o tom, co by se mohlo stát. Spíš je přesvědčuje o tom, co se stát podle jeho názoru musí. Nejde o cvičení v rétorice či politické vědě, jde o promyšlený pokus zalíbit se establishmentu Spojených států a přimět vládu k politické a finanční podpoře Ponomarjova samého i jeho kliky.

Ukrajinský scénář II

Samozřejmě, že recept jím předkládaný nebude nic nového pro pozorné diváky politického dění, kteří si ještě pamatují vývoj ukrajinské krize a vědí, jak fungují „měkké techniky“ i koncept „barevných revolucí“. Scénář, který Ponomarjov popisuje, se už samozřejmě párkrát v minulosti odehrál.

Je ale víc než znepokojivé, že tak otevřený popis neústavního svržení vlády přináší do Ameriky poslanec, který je dosud v úřadě, jehož dosáhl demokratickou volbou. A Ponomarjov si je neústavnosti dotyčného postupu dokonale vědom. Ostatně ve zmíněné části přednášky, v níž vykládá „Podmínky pro změnu vlády v Rusku“, sám ukazuje, že k oné změně může dojít několika cestami:

a) Volbami (nepravděpodobná varianta).

b) Revolucí, buď násilnou či nenásilnou (jediná možná), přičemž:

c) Kompromis s momentálními elitami zvyšuje pravděpodobnost nenásilného uchopení moci, ale snižuje pravděpodobnost úspěšnosti případných budoucích reforem.

Ponomarjov tedy otevřeně přiznává několik zásadních faktů: za prvé, že změna režimu nemůže přijít skrze demokratické volby. To znamená, že nepokrytě dává najevo, že Putin je nejen demokraticky zvoleným a až neuvěřitelně populárním prezidentem, ale navíc, že opozice ani omylem nedosáhne takových čísel, aby ho zvládla porazit ve volbách.

Pryč s Putinem! Lidi ho mají rádi!

Ponomarjov tedy vlastně říká především to, že Putina je třeba odstranit právě proto, že ho ruský lid podporuje a nejspíš nadále podporovat bude.

Jinak řečeno: Demokraticky zvolený politik ze země, kterou údajně řídí „autoritářský diktátor“ si klidně přijede do Spojených států – údajně největšího světového hlídacího psa demokracie – jen proto, aby zde nastínil plán na nedemokratickou změnu režimu ve své vlasti. Pro takové pokrytectví se jednomu nedostává slov.

Za druhé, a to je důležité vzhledem k otázce vlastizrady: Ponomarjov hlásá „násilnou nebo nenásilnou revoluci“, která by měla probíhat ve spolupráci s cizí mocí.

CSIS – převodní páka revoluce
Propagandisté našeho novodobého impéria asi teď namítnou, že CSIS je soukromou institucí, která nemá propojení s americkou vládou. Na to mám jedinou odpověď: něco takového si může myslet jen někdo přímo bolestně naivní, kdo vůbec netuší, jak funguje systém vládnutí ve Spojených státech.

CSIS, známá svým těsným propojením s osobnostmi typu Zbygniewa Brzezinského, které se dlouhodobě pohybují na špici politického vlivu, je jedním z malého počtu vlivných think-tanků, jež mají přímý vliv na utváření americké zahraniční politiky.

Je to právě CSIS, která spolu s Randovou nadací, Radou pro zahraniční vztahy (CFR) a hrstkou dalších organizací tvoří užitečný barometr, na němž můžete velmi přesně měřit tep života americké vlády. A postavy jako poslanec Ponomarjov si pro představení se establishmentu nemohou vybrat lepší metodu.

Takže, jak vidíte, vlastizrada o níž je od začátku řeč, v tomto případě v úvahu přicházet může. Ponomarjov fakticky otevřeně spolupracuje s cizí mocností – formálně maskovanou zástěrkou jménem CSIS – aby svrhl vládu ve své vlastní zemi.

Jak nastolit vládu menšiny

Pozoruhodné v této souvislosti je, že Ponomarjov již předem varuje před jakoukoli formou kompromisu s vládou nebo elitami, jež stojí za ní. Jeho „preventivně nepřátelský“ přístup tedy vylučuje jakoukoli možnost dialogu či smírného řešení (možného budoucího) konfliktu.

Ponomarjov a jeho liberální opozice reprezentují jen malé procento ruské společnosti (tvořené hlavně podnikateli s obchodními vazbami na západ, finančníky a médii, plus liberální mládeží, kterou se pokoušejí dostat do ulic). Jeho cíl je tedy jasný: Dosáhnout toho, aby výrazná menšina, štědře financovaná ze zahraničí, se chopila moci ve státě pomocí puče, který může být i násilný. Nezní vám při tom povědomě „echo“ slova Ukrajina?

Tak otevřené vyhlašování vlastizrádného úmyslu snad může šokovat mnohé tady v Americe či kohokoli, kdo není obeznámen s ruskou realitou. Ty, kdo situaci v zemi pozorně sledují již delší dobu, ale sotva může překvapit. Ti si totiž bohužel již všimli role, kterou Spojené státy hrají při umělém vyvolávání nepokojů v zemi. A stejně tak vědí, že v Rusku je mnoho, pokud ne většina, takzvaných opozičních liberálů placeno přímo či nepřímo americkou vládou. Spolupráce s cizí mocností proti zájmům vlastní země je jim denním chlebem.

Nezbývá, než se zeptat: kdyby přijel třeba takový republikán Lindsey Graham do Moskvy proslovit k ruským nacionalistům přednášku o tom, jak násilím svrhnout prezidenta Obamu i s jeho vládou – říkalo by se tomu v Americe vlastizrada?

Vyšlo na protiproud.cz.