Moderní doba (a především to, čemu z nedostatku přesnějších výrazů stále ještě říkáme „věda“) má sklon si myslet, že ví všechno a zná všechna zákoutí lidského těla i psychiky, respektive duše. Dokonce si osobujeme právo rozhodovat o tom, kdy lidský život začíná a končí.

Dobrým důkazem je potratový „boom“ a skutečně ďábelská móda eutanázie, která má představovat bezbolestné „řešení“ všeho, co by nemocným, nebo jejich rodinám, mohlo být „nepohodlné“. Především pak stavů, které klasická školská medicína neumí léčit. Nevíme, co „s tím“? Pojďme „to“ utratit!

Humánní trest smrti?

„Průkopníkem“ podobných moderních vymožeností je – jak jinak – Belgie. Nejnovější „výstřelek“ se odehrál na začátku ledna: vězeň, odsouzený za sexuálně motivované zločiny, se rozhodl spáchat sebevraždu. Potud nic nového: podobné útěky jsou staré jako svět. Novum spočívá v tom, že tentokrát jde o sebevraždu státem schválenou a úředně posvěcenou.

Vody sporů o „dobrovolném“ ukončení života těžce nemocných pacientů rozvířil nejen (belgický!) zákon o eutanázii malých dětí, ale i „asistovaná sebevražda“ Brittany Maynardové, trpící rakovinou mozku.

Každý, komu přišel její příběh jako „nutné zlo“, by si měl přečíst následující řádky. Napsal je Martin Pistorius, obyčejný mladík z Jižní Afriky: Je ženatý, má diplom z počítačové vědy, živí se tvorbou webových stránek. Věc má ale jeden háček: lékaři jeho rodičům dvanáct let tvrdili, že Martin je „zelenina“, kterou mají doma jen na dožití. Co by se asi stalo, kdyby Martinovi rodiče boj o záchranu svého syna, který byl téměř celou dobu při plném vědomí, vzdali? Nejspíš totéž, co v případě Brittany.

Ta nám ovšem už bohužel nic napsat nemůže.

Martin Pistorius: Muž, který měl být zeleninou

Martin Pistorius vyrůstal v Jižní Africe na konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jako docela normální kluk. Jeho rodiče, Joan a Rodney Pistorovi, říkají, že si ještě dobře vzpomínají, jak malý Martin tvrdil, že až vyroste, bude „tím pánem přes elektriku“, protože miloval jakékoli elektronické přístroje, které se mu dostaly do ručiček.

Martin dnes říká, že je vděčný i za depresívní stavy, které zažíval. Prošel si peklem, které ho vybavilo do života znalostí vlastní povahy a smyslem pro humor i fascinující absurditou životních situací, jež mu nakonec pomohly stát se člověkem, jakým by nikdy nečekal, že bude.

Jenže když bylo Martinovi dvanáct let, věci se najednou změnily. Jednoho dne přišel ze školy a rodičům řekl, že je mu špatně. Nebyla to však jen obyčejná chřipka. Joan a Rodney bezmocně sledovali, jak se jejich syn pozvolna mění zpátky v nemluvně: celé dny a noci spí, a co hůře – odmítá jíst, ať mu dají cokoli.

Samozřejmě nic nezanedbali: Martin absolvoval vyšetření na všechno, nač si vzpomenete. Neměl ani Parkinsonovu chorobu, ani tuberkulózu, hladinu minerálů měl v normě. Ale jak běžely měsíce, mohli rodiče jen bezmocně sledovat, jak se jejich dítě postupně „vypíná“: nejdřív se přestal hýbat, pak přestal i vyhledávat oční kontakt, nakonec přestal mluvit.

Konec naděje

„Pořád se to zhoršovalo, hlavně ve druhém roce nemoci. Spal kdykoli, kdy jsme ho násilím neprobudili, stočený do embryonální polohy v posteli,“ říká Matinův otec Rodney v jednom interview pro celonárodní rozhlas.

Nakonec testy odhalily, co chlapce trápí: šlo o takzvanou kryptokokální meningitidu (tedy zánět mozku kvasinkového původu, vyskytující se především u pacientů s výrazně oslabenou imunitou, pozn. aut.). Lékaři se vyjádřili, že to pro Martina i jeho rodiče znamená konec vší naděje. Podle nich už v té chvíli byl ve vegetativním stavu, tedy „zelenina“ beze stopy inteligence. Dalo se dělat jediné: vzít dítě domů a pečovat o jeho tělesnou schránku s láskou až do rychle se přibližující smrti.

Mohl bys konečně umřít?

Ale něco v Martinovi se odmítlo vzdát a drželo se mnohem déle, než jeho prognóza předpokládala. „On tu prostě byl, pořád tu byl,“ vzpomíná jeho matka Joan.

Roky běžely a Rodney s Joan se starali o bezmocného syna. Oblékali ho, krmili, myli a každý den ho vozili do centra pro postižené, kde o něj bylo přes pracovní dobu postaráno. „Měla jsem léta budík nastavený v noci po dvouhodinových intervalech, abych mohla vstát a otáčet ho v posteli, aby neměl proleženiny,“ vypráví Joan.

Trvalo to deset let a zničující péče si začala na rodičích vybírat svou daň. Joan říká, že se dostala do takového stavu vyčerpání, že se jednou neudržela a bezduché schránce svého dítěte trpce vyčetla: „Doufám, že umřeš!“

„Já vím, že je strašné, že jsem to mohla vypustit z úst,“ říká dnes. „Ale prostě jsem si potřebovala ulevit... myslela jsem si totiž, že už vlastně mrtvý je.“

Přelom

Když se Martinovi blížila polovina dvacítky, něco se zvolna začalo měnit. Martin najednou dokázal stisknout svým pečovatelům ruku, což vzhledem k jeho diagnóze znamenalo obrovský skok. Pak už se vlastními silami udržel vzpřímeně i na vozíku.

Lékaři přesto tvrdili, že v lepším případě má duševní schopnosti tříletého dítěte. Ale jedna ze sester, odhodlaná žena jménem Verna, tvrdila, že ve věci je něco více. Nakonec přesvědčila Joan a Rodneyho, aby chlapce převezli na další testy do jiného zařízení. Tam na Martinovi provedli testy mentálních schopností, při nichž měl identifikovat různé objekty pomocí pohybů očí. K překvapení všech test zvládl – ne možná geniálně, ale zvládl.

Chtěl bych kafe

„V tu chvíli jsem pochopila, co mám dělat, a nechala jsem zaměstnání,“ říká jeho matka. Další rok strávila tím, že Martina učila, jako používat speciální joystick na počítač. Každé ráno čtyři hodiny, až to konečně sám dokázal. A pak se všechno změnilo. Pomocí joysticku totiž mohl vybírat slova a komunikovat.

„Je mi zima. Mám hlad. Chci toust.“ To byly první kousíčky zpráv o světě uvnitř jeho těla. Brzy se mu ale začaly vracet i další schopnosti.

„Začal pohybovat očima, pak hlavou, rukama – mával jimi, třeba když chtěl kávu, dělal pohyby, jako by ji míchal, a tak,“ říká jeho matka. Zní to jako zázrak? Ano. V té chvíli však ještě rodiče neměli ani tušení o tom, jak velký zázrak se právě stal jejich synovi. Propustili ho totiž z vězení.

Vězněm vlastního těla

Po osm z dvanácti let, které strávil Martin se svou diagnózou, byl zkrátka neviditelný. Zvenčí to vypadalo, že jeho tělo je jen prázdná, dýchající schránka. Jenže uvnitř si byl vědom všech a všeho kolem.

„Byl jsem tam. Ne úplně od začátku, ale zhruba tak po dvou letech, které jsem strávil ve vegetativním stavu, jsem se začal probouzet,“ vysvětluje. „Myslím, že nejlépe by se to dalo popsat jako zaostřování kamery. Nejdřív vůbec nevíte, na co se to vlastně díváte, ale pozvolna se věci kolem zaostří, vynoří se z mlhy a vy je vidíte křišťálově jasně.“

Někde během toho zaostřování si Martin uvědomil, že není schopen se hýbat: „Zíral jsem na svou paži a snažil se jí pohnout. Celá moje bytost se soustředila do toho jediného příkazu. Nic.“

Vzpomíná na chvíle, kdy mu otec pomáhal se svlékáním, a jak moc chtěl v té chvíli vysvětlit, že ví, co se děje, ale tělo ho neposlouchalo. „Všichni byli tak zvyklí na to, že „nejsem doma“, že si ani nevšimli, že jsem se vrátil. Najednou mě zasáhlo drtivé vědomí, že takhle strávím zbytek svého života: úplně sám.“

Moudrost kresleného tyranosaura

Martin trávil hodiny a hodiny v depresívní, poraženecké náladě: „Nikdy se z tohohle vězení nedostaneš. Jsi zoufalec, bezmocný, úplně sám a sám,“ říkal si nesčetněkrát. Připadalo mu šílené, že tak bude muset prožít celý zbytek své pozemské existence.

Nakonec přestal v jakékoli zlepšení doufat i on. Ale i tak zbyly v jeho životě záblesky inspirace.

„Vždycky je báječné, když můžete trávit den s těmi, které milujete,“ nabádá dobromyslný tyranosaurus Barney, hrdina kreslené show pro děti. Martin, tou dobou dospělý muž, se musel na Barneyho dívat řadu let den po dni, ať chtěl nebo ne, aniž mohl odvrátit pohled. Mučení hodné CIA. Přiznává, že dnes ten pořad opravdu srdečně nenávidí. Postupně ale přišel na způsob, jak z průběhu pořadu a pohybu slunce na obloze za oknem vyčíst, kolik je hodin.

Vykoupení z věznice Shawshank-Martin

To byl první ždibíček kontroly, kterou nabyl nad vlastním životem.  Už to, že věděl, kdy je, mu dalo pocit, že další den možná přežije. Pochopil, že mu pomohou vlastní myšlenky. „Mluvil jsem v duchu sám se sebou i s dalšími lidmi,“ vypráví. To, že začal znovu cvičit uvažování, mu zcela proměnilo svět a jeho život postupně začínal dostávat dávno ztracený smysl a řád.

To ale přineslo i  bolestivé momenty. Jako když uslyšel vlastní maminku, jak plna zoufalství a vyčerpání mu vmetla do tváře: „Doufám, že umřeš!“

To Martina zasáhlo. Postupně se však, jak říká, naučil matku chápat. Pochopil její zoufalství. „Viděla jen krutou parodii na vlastní dítě, které kdysi tolik milovala,“ vypráví s pochopením. Jak sám říká, divil se, že mu celý ten incident a pochopení, které z něj vzešlo, umožnily matku milovat mnohem více.

Nedlouho po tomto přelomovém momentu přišla zdravotní sestra Verna, která spatřila Martinovu duši, uvězněnou uvnitř nehybného těla, a trvala na tom, že mladík potřebuje pomoc. A tím Martinův život ve „vnitřním vězení“ postupně skončil.

Lepší, než by si kdy pomyslel

Martin dnes říká, že je vděčný i za depresívní stavy, které zažíval. Prošel si peklem, které ho vybavilo do života znalostí vlastní povahy a smyslem pro humor i fascinující absurditou životních situací, jež mu nakonec pomohly stát se člověkem, jakým by nikdy nečekal, že bude.

I jeho životní okolnosti se vylepšily: postupné uzdravování mu dovolilo najít si administrativní práci, při níž vyplňoval v blízké kanceláři dokumenty, potom práci v počítačovém servisu. Nakonec si založil vlastní firmu, výrobu webových stránek, a vystudoval počítačovou vědu. A přes svou sestru potkal krásnou Joannu, s níž je dnes ženatý.

„Obrátila jsem se a za mnou stál takový kluk s obrovským, zářivým úsměvem,“ popisuje jeho žena seznámení. „Má tak nádherné, vřelé srdce! Já vím, je na vozíku a nemluví. Ale já ho miluju. Je úžasný. Zamilovala jsem se, než byste řekli švec.“

Abychom Martinovy úspěchy vůbec mohli popsat, bylo samozřejmě nutné celou jeho heroickou cestu trochu zjednodušit. Nesmíme však zapomenout na nepředstavitelné množství tvrdé práce, kterou dosažení podobných met stálo jak Martina, tak jeho milované. Více je možné najít v knize Neviditelný kluk (Ghost Boy), kterou Martin o své pozoruhodné cestě zpět k životu sepsal. V každém případě dosáhl neuvěřitelného: je žijící připomínkou moci lásky a touhy lidské duše po životě.

Vyšlo na Protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.