Je však evidentní, že USA nehrají férovou hru, a to si prezident Maduro dobře uvědomuje. Výměnou za přerušení vojenské spolupráce s Ruskem by Bidenova administrativa zrušila některé sankce proti Caracasu, aby zemi umožnila dovážet vybavení pro modernizaci výrobních zařízení a obnovit prodej ropy do USA. Má to však několik háčků. Jakékoli další kroky k normalizaci bilaterálních vztahů jsou podmíněny ochotou Venezuely urychlit tržně orientované ekonomické reformy, přičemž Washington bude nadále uznávat Guaidóa jako legitimního prezidenta (!).

Samotná Bidenova administrativa ve své politice naráží na odpor jestřábů, kteří o žádné normalizaci vztahů s Venezuelou nechtějí slyšet. Začátkem března vyslal Biden do Caracasu delegaci na vysoké úrovni, aby si promluvila s Madurem, ale o několik dní později se od toho snažil distancovat kvůli odporu v čele s floridským senátorem Marcem Rubiem. Nicméně kostky již byly vrženy a dominový efekt Bidenovy předehry zafungoval v Madurův prospěch. Koncem dubna brazilský ministr zahraničí Carlos França prohlásil: „Ve chvíli, kdy Spojené státy uvažují o udělení výjimky z embarga na vývoz venezuelské ropy, se mi zdá, že můžeme uvažovat o přehodnocení otázky diplomatických vztahů.“ Přitom přesně dva roky předtím krajně pravicový prezident Bolsonaro uzavřel brazilskou ambasádu v Caracasu.

Dne 29. dubna mexický prezident Andrés Manuel López Obrador zavolal Bidenovi, aby projednal devátý summit Ameriky, který se bude konat začátkem června v Los Angeles. Vyzval šéfa Bílého domu, aby „všechny země Severní a Jižní Ameriky obdržely pozvání, aniž by kohokoli vylučoval“. Dominový efekt diplomatické mise Washingtonu do Venezuely zasáhl i konzervativního ekvádorského prezidenta Guillerma Lassa. Na společné tiskové konferenci s argentinským prezidentem Albertem Fernándezem řekl, že jeho vláda vítá sblížení mezi USA a Venezuelou a zváží obnovení diplomatických vztahů s Caracasem. Fernández obhajoval rozhodnutí své vlády obnovit plné vztahy s Venezuelou a vyzval ostatní země v regionu, aby učinily totéž. Tento nárůst odporu vůči ostrakizaci bolívarského režimu bude pro Washington těžké udržet na uzdě nejen proto, že v nadcházejících prezidentských volbách v Kolumbii a Brazílii se očekává vítězství levicových kandidátů.

Mainstreamová média připisují náhlé opuštění venezuelské iniciativy Bidenovou administrativou odporu vlivného senátora Rubia. Koneckonců, ministerstvo zahraničí muselo předvídat politické důsledky, když vyslalo delegaci do Venezuely, aby zjevně vyjednala obnovení toků ropy a kompenzovala nedostatky vyplývající ze sankcí USA proti dovozu ropy z Ruska. Cílem této mise však nebylo jen „černé zlato“. Podle slov Financial Times měla delegace „vymanit Madura z objetí Moskvy“ a přimět ho k zaujetí neutrálnějšího postoje k ruské invazi na Ukrajinu, což se ovšem nepodařilo. Maduro sice ujistil Washington, že je ochoten znovu exportovat ropu do USA, ale odmítl se otočit zády k prezidentu Putinovi. Venezuela tak uznala nezávislost dvou separatistických republik na východě Ukrajiny jen několik hodin poté, co tak učinila Moskva.

Nyní, když začala „druhá studená válka“, se geopolitické úvahy v latinskoamerickém prostoru stávají větší prioritou zahraniční politiky USA. Strategické spojenectví Caracasu s Moskvou, které zahrnuje rozmístění ruských válečných lodí ve venezuelských přístavech, nabývá zvláštního významu. Bidenova strategie vyjednávání spočívající v uvolnění embarga výměnou za ústupky je navržena tak, aby dosáhla dvou cílů: poskytnout USA tolik potřebnou ropu a ovlivnit Madurovu zahraniční politiku. Tato strategie má mnoho společného s Trumpovými hrozbami a akcemi ve prospěch změny režimu pomocí vojenské síly. V obou případech je vůle Venezuelanů ignorována a jde čistě o mocenské zájmy USA.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele