Tragickou ironií samozřejmě je, že pokud USA v této válce utrpí neúspěch – jak se to již v minulosti častokrát stalo – výsledná ztráta „důvěryhodnosti“ bude mnohem větší, než kdyby se Amerika vůbec neangažovala. „Důvěryhodnost“ byla klíčovou součástí procesu, kterým byla Johnsonova administrativa vtažena krok za krokem do katastrofy ve Vietnamu. Eskalující a neúspěšné kroky Clintonovy administrativy směřující k pádu Saddáma Husajna vytvořily problém „důvěryhodnosti“ USA, jenž byl ústředním motivem invaze do Iráku v roce 2003. Američtí politici a komentátoři, kteří vůbec nerozuměli Sýrii a neměli žádný plán, jak zemi řídit, přesto naléhali na Obamovu administrativu, aby tam zasáhla, protože Amerika potřebovala „ukázat sílu“ a svou „důvěryhodnost“. V Afghánistánu Spojené státy bojovaly ještě roky poté, co bylo jasné, že jejich cílů nelze dosáhnout a ze strachu, že stažení poškodí jejich „důvěryhodnost“. Výsledkem bylo, že konečné, nevyhnutelné stažení bylo mnohem ponižující, než by tomu bylo v případě, kdyby Obamova administrativa ze země odešla o deset let dříve.

I když byly tyto případy hluboce škodlivé, blednou jako bezvýznamné ve srovnání s rizikem, že „důvěryhodnost“ by mohla Ameriku krok za krokem přivést do války s Ruskem o Ukrajinu. Vzhledem k nesmírné převaze ruských pozemních sil v regionu je pravděpodobné, že USA utrpí počáteční porážku a Rusko by obsadilo tolik území Ukrajiny, kolik by chtělo. Bidenova administrativa by pak stála před volbou mezi přijetím příměří a politického urovnání za ruských podmínek, vysláním celé americké armády a většiny letectva, aby zahájila protiofenzívu s cílem vytlačit ruské síly z Ukrajiny, nebo pohrozit nukleárními zbraněmi. Kromě všech ostatních otřesných nebezpečí, která takový scénář zahrnuje, si snad ani nelze představit větší geopolitický a strategický dar pro Čínu. I bez skutečné války s Ruskem by vyslání obrovských vojenských sil USA do Evropy drasticky oslabilo pozici Washingtonu na Dálném východě. Ti, kdo obhajují vojenský závazek USA vůči Ukrajině, aby udělali dojem na Čínu, se proto dopouští zjevné strategické chyby. Vrchní velení americké armády si je toho dobře vědomo a nedávná prohlášení prezidenta Bidena vylučující vstup USA do války za Ukrajinu, byla učiněna s plnou podporou Pentagonu.

Nikdo ve Washingtonu v roce 1960 nenavrhoval poslat americkou armádu bojovat do Vietnamu, ale jakmile se jednou otevřela mantra „důvěryhodnosti“, nebylo již cesty zpět. Dnes, zatímco žádný vysoký představitel amerického establishmentu neobhajuje vyslání vojáků na Ukrajinu, přední demokratičtí a republikánští členové Kongresu a mnozí komentátoři navrhují, aby Amerika okamžitě poslala sofistikované vojenské vybavení na Ukrajinu. Prezident Putin a ruská vláda označili takový přesun americké výzbroje na Ukrajinu (i bez formálního členství v NATO) za ústřední hrozbu pro životně důležité ruské bezpečnostní zájmy, takže pro Moskvu by bylo velmi obtížné neuchýlit se v reakci k válce. Mezitím ukrajinská lobby nadále tlačí na Washington, aby označil Ukrajinu za „hlavního spojence USA mimo NATO“.   

Když Putin požádá své generály o radu v tomto ohledu, museli by říct, že vojensky vzato dává smysl, aby Rusko udeřilo okamžitě a drtivou silou, než ukrajinské síly nasadí své nové zbraně a naučí se je používat. Vzhledem k tomu, že Ukrajinci si uvědomují potíže, které by měli s obrovským množstvím nového vybavení, tak jako další odrazující prostředek k ruskému útoku někteří navrhují, aby USA poslaly na Ukrajinu „speciální operační síly“ za účelem výcviku ukrajinské armády. Bylo by to jen opakování amerických chyb v Jižním Vietnamu před rokem 1965, ale s mnohem vyšším rizikem. Takové jednotky by nemohly Ukrajince dostatečně rychle vycvičit a vyzbrojit, aby porazili ruskou invazi (toho není ukrajinská armáda v žádném případě schopná, jakkoli je Amerikou vyzbrojena), ale pokud by byl někdo zabit nebo zajat, Washington bude znovu postaven před stejnou smrtící volbu mezi ponížením a eskalací.

Šílené je, že k těmto děsivým scénářům existuje velmi solidní politická alternativa: mírové urovnání pro Donbas na základě dohody Minsk II z roku 2015, která obhajuje garantovanou autonomii pro region v rámci Ukrajiny. To skutečně zůstává oficiální americkou politikou, ale od roku 2015 žádná americká administrativa neudělala nic k přesvědčení ukrajinských vlád k tomu, aby podnikly kroky nezbytné k posunu procesu vpřed. Právě k tomuto cíli by měli členové amerického establishmentu směřovat místo opakování prokazatelných chyb z minulosti ve věci „důvěryhodnosti“.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele