Jak byla původní iniciativa mylná, o tom můžeme přinést jeden příklad za všechny. Martin C. Putna v rozhovoru pro Parlamentní listy říká: „Mrtví členové redakce Charlie Hebdo jsou hrdinové a představují symboly naší kultury. Naše kultura je založena na svobodě vyznání, smýšlení a projevu. A bojovalo se za to dlouho a nesnadno."

Ve skutečnosti ale západní kultura vůbec není založena na obdivu k hrdinům a už vůbec ne na ztotožnění se s nimi. Západní kultura je založena na právě opačném principu: kritickém odstupu od hrdinů. Ve slově hrdina je zakódována jediná možná interpretace, přičemž ale o tom, kdo je a kdo není hrdinou, rozhodují vždy určité mocenské skupiny. Jakmile takové rozhodnutí jednou padne, vylučuje nesouhlas nebo i jen pochybnosti, neboť o hrdinech se přece nepochybuje.

Hrdinové bývali ústředními postavami velkých vyprávění, která skutečně vytvářela kulturu západního světa. Jenže vedle těchto mýtotvorných postav šly západní společností i postavy jejich kritiků, nejrůznějších narušitelů ustavených pořádků. Gilles Deleuze a Felix Guattari v knize Co je filosofie vymezují rozdíl mezi západním a východním myšlením osobou myslícího: zatímco východní myšlení se odvolává k osobě mudrce, jehož moudrost je spíše zjevená (oblíbené čínské prostopravdy), západní myšlení je založeno na pojmu, který filosof pracně utváří (sokratovská cesta rozhovorem k poznání). K pojetí kultury jako epopeje psané postavou hrdiny má blíže myšlení Východu. Západní filosofie vždy narušovala oficiálními místy ustavené pořádky, bylo to a je její zásadní úlohou, ukazovat „za" příběh, kým a proč byl vytvořen, komu jeho hrdina slouží.