Ten, kdo si naivně myslel (autor těchto řádek v to na okamžik tajně doufal), že ve chvíli, kdy proti sobě stojí dva bývalí členové KSČ, natvrdlý antikomunismus, který jen zastírá pravou podstatu dnešního politického štěpení (trefně o tom píše kolega Břicháček i Hlávka), jednou pro vždy zmizí z veřejné debaty, ten se fatálně mýlil a musí dnes valit oči. Nezmizel. Stal se naopak ještě nesmiřitelnější, jakkoli paradoxně to může znít.

V boji o to, čí exkomunista je lepší, znesvářené tábory neznají bratra. A to doslova. Sociálními sítěmi kolují výstřižky konverzací, ve kterých se lidé chlubí třeba tím, jak svým seniorům, rodičům a prarodičům dali pomyslný nůž na krk. Budou-li volit Babiše, přestanou je navštěvovat nebo je zbaví možnosti vídat vnoučata. Máme tak před sebou doslova přirozený experiment. Krystaličtější příklad jednoho ze zásadních argumentů, proč nepřijímat korespondenční volbu, bychom hledali jen stěží. Ale vzpomeňme si na ni i v sobotu večer, kdy budeme během pár hodin znát novou hlavu státu, a výsledek nebude nikým zpochybňován. Je to obrovská hodnota. Mimochodem pan Pavel korespondenční volbu chce, Babiš ji odmítá.

To všechno a mnoho dalšího (nábojnice, výhružné dopisy atd.) se děje přesně 15 let poté, co všichni hystericky volali po zavedení přímé volby, abychom se prý pro příště vyhnuli té hrůze, která se odehrávala na společné schůzi parlamentu během poslední volby nepřímé. Václav Klaus tehdy řekl, že to byla selanka, v porovnání s tím, co se bude dít při přímé volbě. No, opět se nemýlil. Klaus se nemýlí nikdy. A když to tak náhodou vypadá, tak to ještě není konec. To je nadsázka vlastně jen zčásti. Prezident Zeman si přímou volbu naopak pochvaluje, v nedávném rozhovoru pro XTV označil kritický názor Václava Klause na ni za „velký nesmysl“. Miloš Zeman zkrátka vždy vše posuzoval skrze své zbytnělé ego, skrze sebe sama. Zrady a zhrzenosti minulosti, to jsou motivy, jímž byl schopen obětovat cokoli, a to i včetně stability politického systému.