U počátku české dělnické prvomájové tradice stál ale ještě dávno před vítězným únorem tábor lidu, který se konal 1. května 1890 v Praze na Střeleckém ostrově a odvolával se na svátek založený o rok dřív dělnickou internacionálou na den výročí stávky chicagských dělníků v roce 1886. První květen s jeho politickou symbolikou přežil i pád železné opony. I mnoho nominálně nelevicových stran převzalo tradici prvomájových politických mítinků a setkání, na které byla veřejnost jednoduše zvyklá ať už si o nich myslela cokoli. Proto i dnes konají se v parcích a sadech českých měst, ponejvíce asi v Praze, různá politická shromáždění a manifestace. Například i na onom Střeleckém ostrově. Dokládá to, jak různé kulty, náboženství i ideologie a politické režimy nemohou jen tak snadno zavrhnout to, čemu jsou lidé uvyklí – nazvěme to klidně tradicemi – a na svátky, jejichž význam je vůči jejich pohledu třeba i nepřátelský, se snaží roubovat vlastní významy.

Svátek práce i jeho politický obsah zde v obecné rovině tedy zůstal. Ale i mladí se dál scházejí na vrchu Petřín a jiných vrších a líbají se pod rozkvetlými třešněmi, i když letos to může po divokém aprílovém počasí nabývat podoby bojové hry o hledání neodkvetlého stromu. Někteří zběhlí v literatuře (v čase „nebiflování“ by se asi hodilo spíš říct zběhlí v googlení) možná při tom najdou i sochu toho českého romantika Máchy a třeba si u ní udělají selfíčko.

V římskokatolickém světě je květen zase mariánský měsíc, tradičně zasvěcený Bohorodičce Panně Marii. V kontextu církevních dějin mladá tradice se rozšířila v 18. století z italské Ferrary.

Apríl je na naší polokouli ještě nejistý, ale v máji už je to jasné, zima je zkrátka pryč. A to pro člověka po drtivou část lidské historie jednoduše znamenalo důvod k oslavám, že přežil další zimu. Proto všechny ty májové obřady a tradice.

Přechod do května provází, v předvečer jeho prvního dne, tradice pálení čarodějnic, filipojakubská nebo Walpuržina noc. Jak už z názvu vyplývá, není to zvyk český, tím je spíš s vítáním jara spojené slovanské vynášení Morany, které je doložitelné snad až někam do 14. století. Walpuržina noc se pravděpodobně šířila v Čechách spolu s německým vlivem. Čemuž odpovídaly i etnografické popisy z počátku 20. století, které hovořily o tom, že „v Čechách v předvečer prvního máje zapalují mladí lidé ohně na kopcích a na vršcích, na rozcestích a na pastvinách a tančí kolem nich“. (James Frazer) To je popis, který přesně sedí zejména na Němci osídlené věnce českých pohraničních hor, než na jihočeské roviny či moravské úvaly, tam se spíš stavěly tradiční májky.

Ale dosti amatérských etnografických spekulací. Teď přichází krátká a čtenářem těchto stránek očekávaná politická pointa.

Politika je o symbolech. Proto se skupinka lidí – hlouček – včera sešla pod bájnou horou Blaník, něco si tam řekli, zatleskali a pak společně vystoupali na vrchol kopce v duchu sokolského (na dnešek asi trochu patetického) hesla „Tělo tuž, vlasti služ“ vyvedeného na tabuli při jeho úpatí. Pokojně si tou vycházkou připomenuli dvacetiletí od vstupu České republiky do Evropské unie a s tím spojené peripetie. Vlálo tam pár českých vlajek, byly tam i děti, někdo si přišel vyšlápnout kopec se psem. Bylo v tom snad něco málo z toho májového českého romantismu, i ten borový háj.

Jiná skupinka lidí se sešla v Praze. Připomínali si stejnou věc, ale trochu jinak. Symbolika toho setkání nesla spíše rysy zmiňovaného německého vlivu, se kterým se k nám šířila Walpuržina noc i mnoho dalšího. Byli to lidé oblečení jinak než pro turistický výšlap, ale to se do slavných prostor Rudolfina samo sebou patří. Vlajky tam byly dvě, kvůli té české sem ale slavní hosté nepřijeli, i když se snažili německou češtinou mluvit. I to bylo koneckonců symbolické. Stejně jako nadšené ovace hloučku, který si tam ta slova přišel vyslechnout. Německý prezident, Německá předsedkyně komise vedoucí Německem dominovanou Evropu. Hrála se hudba slavného německého skladatele. To všechno v Rudolfinu, které bylo ve své době mnohými chápáno jako kulturní stánek spojený s německým uměním, jako jakási protiváha Národnímu divadlu, pojmenovaná po habsburském korunním princi.

Nevím jací představitelé unie zajeli při příležitosti dvacátého výročí do dalších devíti tehdy přistoupivších zemí. Faktem však zůstává, že v symbolické rovině se nesla včerejší oslava této skupinky v duchu a stylu, který není v našich končinách historicky bohužel ani zdaleka neznámý.

Ještěže už je to německé kolektivní juchání za námi a že je zase večer, první máj, večerní máj… vždyť to všichni známe. Tedy snad.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause