V úterý byl u nás na návštěvě maďarský premiér Viktor Orbán se dvěma ministry své vlády. Tím u nás je samozřejmě myšlen Hanspaulský zámeček, sídlo Institutu Václava Klause. Jednou věcí jsou politická témata společné debaty. Palčivým otázkám posledních dní, nebo spíše hodin se samozřejmě nebylo lze vyhnout. O těch jsme psali v tiskovém prohlášení, není nutné je dnes opakovat. Já bych ale rád napsal pár slov o lidské rovině setkání. Jednak je podstatná, ale také za tou mediální, nebojím se říct, hysterií, píšící o diktátorech, pošlapávačích lidských práv a právního státu nebo Putinových loutkách, zůstává trochu nezaslouženě upozaděna.

I když nejsem na rozdíl od velké části veřejnosti přesvědčen, že tou nejdůležitější charakteristikou, podle níž se má volit, jsou osobní sympatie (na ryby bych šel asi raději s Obamou, než s Trumpem), ale že je jí politika, vycházející z hájení shodných zájmů, mám pocit, že je férové říct pár lidsky pozitivních slov o někom, komu je zde nezaslouženě nasazována psí hlava. Není to apoteóza Orbána. Spíše takový (marný) pokus o vyvážení v našem antiorbánovském veřejném prostoru.

Viktor Orbán je v osobním kontaktu jednoduše charismatický, někdo by mohl říct bodrý bezprostřední člověk. Dnešní doba, milující anglicismy, by ho možná popsala slovy easy going man. To nebývá u státníků úplně běžná výbava. Zároveň mu to ale nijak neubírá z jeho intelektuální zajímavosti.

I po, evidentně nelehkých, jednáních s visegrádskými partnery z něj vyzařuje spousta energie, sebevědomí a neopouští ho ani smysl pro humor. Miluje fotbal a je o něm schopen zaníceně mluvit dlouhé minuty. Ale miluje také Prahu, do které, jak říká, se vždy strašně rád vrací. Má ji spojenou se svým mládím a studii a podle svých slov zde vždy znovu tu starou atmosféru nachází. Když o tom mluví, působí to opravdově a upřímně, nikoli jako povinné fráze pro zahraniční hostitele.

Volně cituje z Páralových Milenců a vrahů. Kvůli románu se prý tehdy dokonce musel zajet podívat i do „Ústí“. Ale dlouze mluví například i o Formanově filmu Hoří, má panenko a jeho památné scéně s rozkradenou tombolou nebo hořící chalupou. Filmovou větu: „Měli si nakrást. Kdo si nenakrad, musí to chápat tak, jako že nic nevyhrál,“ cituje jako jednu ze zlidovělých definic fungování socialismu.

Známe my takto nějaký maďarský film? Jeli jsme se někdy podívat do dějiště nějakého z děl maďarské literatury? Projevují se tímto způsobem ke svým hostitelům na zahraničních návštěvách i naši současní vrcholní představitelé? Nebo jen na svém odporu k Maďarsku někomu demonstrují „správné“ postoje?

Nikdo neříká, že z toho máme my, Češi, s prominutím, padnout na zadek. Jsou-li naše zájmy, jak tvrdí vládní politici, opačné, tak prosím... Ale nezapomínejme na to, že jsou zde reálně blízcí partneři, kteří mají u nás „nainvestováno“, a my máme historicky evidentně „nainvestováno“ u nich. Partneři, kteří skutečně rozumí tomu, co se u nás děje, protože to vyvěrá ze společně sdílených historických zkušeností, přinášejících autentické pochopení. Vyvěrá to z jakéhosi ducha střední Evropy, jak o něm psal nejen Milan Kundera. Partneři, kteří si přezíravě nemyslí, že jsme stále Československo...

Bylo by a je trestuhodné se k tomu všemu jen tupě obracet zády.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause