Jakkoli na běžného a v podstatě přízemního čtenáře stejného věku působí rozhovor a teorie v něm předkládané jako naprosto zmatené a neuchopitelné, stojí za to s Likavčanem vést polemiku přinejmenším nad tématy, u nichž se dá alespoň vytušit, co jimi autor ve své esoteričnosti mohl mít na mysli, třebaže nějak polemizovat by se dalo téměř s každým odstavcem a větou. Likavčan, který se podle autorů rozhovoru „pohybuje v té nejsoučasnější teorii, kde už splývají rozdíly mezi klasickou filosofií, designem, teorií médií nebo ekologií“, napsal knihu Úvod do srovnávací planetologie, o jejímž obsahu s ním redaktoři Salonu Hroch a Trhoň diskutují. Připadají-li vám tato slova už teď jako absurdní neuchopitelný pelmel, pak nejste daleko od pravdy.

Osovým tématem rozhovoru je nicméně nikoli překvapivě klimatická krize. Tedy před závorku jakékoli pochybnosti vytknutá představa, že odedávna neustále se měnící klima v současnosti směřuje ke katastrofálním důsledkům, za něž je svou průmyslovou aktivitou primárně odpovědný bílý západní člověk industriální či post-industriální, zkrátka moderní společnosti.

Tato „klimatická krize“ podle Likavčana však nedopadá na všechny části světa stejně. Nejvíc prý zasahuje „chudší státy, jejichž obyvatelé mají jinou než bílou barvu pleti“. Jak a s čím pigmentace kůže přesně souvisí, autor neobjasňuje. Bez povinného útoku na „bílého muže“, rasismu naruby, se ale asi v jeho kruzích nelze obejít.

Co se týče jednotlivců, více pak podle Likavčana krize „ovlivňuje životy žen nebo starších lidí“. A proto se prý máme bavit o „klimatické nespravedlnosti“. Proč ale zrovna v rozvinuté západní společnosti působení jakýchkoli přírodních procesů znamená pro člověka relativně nižší negativní dopady, Likavčan neříká. Musel by totiž chtě nechtě uznat, že adekvátní reakcí na změny podnebí vždy byla a je schopnost adaptace. Ta je díky ekonomické vyspělosti v rozvinutých zemích logicky podstatně vyšší než v těch rozvojových, jež jsou na rozmarech okolního světa násobně více závislé a tedy i mnohem zranitelnější. Vraťme se k nadpisu rozhovoru, k Likavčanovu svéráznému memento mori, protože právě omezená schopnost adaptace byla jedním z důvodů, kvůli kterému předchozí druhy člověka skutečně vyhynuly. Likavčan však celým rozhovorem dává jasně najevo, že Země bez lidí je vlastně pro něj žádoucí stav. Pro nás nikoli.

V tomto kontextu by bez povšimnutí nemělo projít Likavčanovo nepřímé přiznání skutečnosti, že v moderních západních společnostech jsou na tom i ženy a starší lidé podstatně lépe. Likavčan však právě asi v tom vidí svou „klimatickou nespravedlnost“. My ale nespravedlnost vidíme také, a to ve všech snahách omezit hospodářský rozvoj zemí třetího světa umělými standardy, tarifními a jinými překážkami obchodu nebo fikcí zahraniční pomoci či prostřednictvím tzv. fair trade. Opravdu takto jednoduché a přímočaře tržně primitivní je spolu s Deepakem Lalem a řadou dalších ekonomů v principu naše vidění světa a jeho ekonomického rozvoje. My jsme především pro volný pohyb zboží, který je substitutem volného pohybu práce, tedy migrace.