Jako školák jsem musel docházet do vedlejší vesnice do jednotřídky společně se staršími chlapci. Po škole se na návsi kopalo do hadráku a v brance pobýval kluk o berli, přestože mu chyběl kus nohy. Nikdo, opakuji nikdo z nás zdravých kluků, nepronesl žádné urážlivé slovo na jeho adresu. Spíše často schytal pochvalu za brankářský zásah, i když někdy přímo s pomocí berle. Mnohem později jsem jako fotograf mezi postižené dospělé lidi při jejich setkávání a ti se mi pak v roce 1990 umožnili vstup do chrámu sv. Víta. Mohl jsem si tak zblízka vyfotografovat dnes již zesnulého Svatého otce.

Prezidentovi zřejmě nedošlo, že by také šlo navrhnout, aby byla možná komunikace jen mezi lidmi používajícími při chůzi hůl...

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami