Kdo jsou ony „ stíny“, které civilizovaný člověk může těžko zapomenout a pokud ano, nedokáže je odpustit a opačně.

Takže ať chce někdo, nebo ne, zůstávají. Zůstávají jako memento a objevují se v podivné ozvěně předtuchy v okamžiku, kdy přihlouple mluvíme o demokracii a všem s ní spojeném. Možném i nemožném, co tento pojem obnáší, nebo řečeno, je obsaženo v přání mluvčích, co by ji vytvářet mělo.

Skutečná událost, ke které došlo v roce 2021, rozvířila hladinu veřejného mínění, ale zase ne tak moc.

Vždyť se „ jen“ ztratili tři studenti, kteří si chtěli ověřit sami sebe v divokých horách Albánie, chtěli možná poznat hranice svých možností a posunout je. Mládí takové je a bude. Chce vědět, co je za horizonty obzorů, které je obklopují.

Příběh sám je víc jak tragický. Všichni tři se beze stopy ztratí. Nikdo neví kde a nikdo neřekne kam je jít hledat.

Zoufalí rodiče organizují záchranné akce, alarmují ministerstvo zahraničí, politiky, vládu, silové složky – marně.

Justice, členové vlády, parlament, všichni mluví v obecných rovinách, které vyjadřují, přes kondolenční pochopení, podivný nezájem o osud tří mladých Čechů, kteří před dvěma a půl roku stáli na Národní třídě a byli přesvědčeni, že tam stojí proto, aby svět byl lepší.

Tato apokalypsa neúspěšného hledání pomoci součástí příběhu není, ale je víc jak tušená pod jeho epickou linkou. Ona byla startovní čarou pro vznik dvou thrillerů Návrat do Valbone a jeho ústrojným pokračováním Stíny Valbone.

Nejen že vypovídá o době mladé demokracie okouzlené privatizací a pomalu se formujícím sobectvím i nezájmem těch, kteří pod slibem volebních programů jaksi zapomněli, že jejich plnění je pro ně vedle osobní cti víc jak povinností.

A nezastavitelný čas té doby dovolil mnohé i vzniku takových pojmů, jako je „ humanitární bombardování“ států bývalé Jugoslávie a z paměti nám vymizelo, že ona byla jediná, která nám chtěla jít v roce 1968 na pomoc.

V záplavě nadšení se nám z hledáčku civilizace, demokracie a pochopení utrpení druhých, jaksi ztratil člověk.

A tyto „stíny“ Valbone a jiných „Valbone“ jaksi strašně brzo zjizvily tvář naší vysněné a mladé demokracie a zůstanou jednou provždy v jejím výrazu.

Oficiální pomoc byla neúspěšná a mizivá, koncert byl pro jednoho z významných poslanců důležitější, než jednání s matkou studentů a prázdnota slibů nakonec přerostla v prázdnotu, které se říká lhostejnost.

A lhostejnost pod rouškou svobody a demokracie dokáže tolerovat takové činy, které jsou za pár let označeny za válečné zločiny.

Stíny Valbone po přečtení nastolují otázku, jak se vše mohlo stát. Kdo a kde selhal? Bylo zabíjení stovek nevinných a prodej jejich orgánů se souhlasem mocných, nebo jen výstřelkem, všemožného obchodu a rukou trhu, která dovoluje za peníze obchodovat se vším, a která nám ukázala, že božím desaterem nekorigované jednání lidí plodí ďábelské peklo.

Kniha J.H. Urbana vyšla v době pandemie, a tak se jí jen těžko dala věnovat taková pozornost, jakou si zasluhuje.

Bez zaváhání ji můžeme označit jako jednu z předních knih české prózy a dokládají to nejen vyjádření významných řežisérů Emira Kusturici, Jřího Svobody, Nikolaje Lebeděva, ale i baskytaristy a textaře skupiny Kabát, Milana Špalka, který napsal: Člověka až mrazí, že je to příběh podle skutečné události. Ztratili se tři občané České republiky, vlastně ještě děti. Nikdo nebyl za to, co se stalo potrestán. Vypadá to, že jediní, kdo se chtěli dopátrat pravdy, byli rodiče a autor této knihy, rozhodně ne naše bezpečnost.“

Příběh, v záplavě okrajové literatury obsahem i zpracováním, je svým způsobem výjimečný a nabízí se podvědomě srovnání s literárními díly J.M. Simmela, který svými společenskými romány oslovoval ohromné množství čtenářů. J.H.Urban, stejně jako před lety on, ukazuje danou dobu v jejích společenskopolitických vazbách s důrazem na postoj a činy hlavních hrdinů. Vzniká tak literárně dramatická freska osudů zúčastněných na pozadí politickoekonomických rozhodnutí, která se vymykají lidskému rozumu…

Stíny Valbone zůstanou jednou provždy literárním dokumentem doby. Dokumentem mimořádné kvality a závěrem se dá se jen opakovat spolu s Emanuelem Kantem:

„Politika musí pokleknout před mravností … Mravnost utváří politiku odmítáním války, trváním na věčném míru a právech člověka.“