A můžeme-li toto říci o životě toho druhého, přítele, změní se nám smutek ve vzpomínky a ty potvrdí odvěkou pravdu Senecových slov, že mrtví žijí paměti živých.

Stáli jsme za třemi či čtyřmi plnými řadami v obřadní síni krematoria Motol. Díval jsem se kolem sebe, na koberec květin i kytic, které pokrývaly několik schodů před rakví.

Na projektorech s podkresem kalichu kaly bylo jméno Karel Kvapil. Jméno, které nepotřebovalo pro přítomné žádnou identitu, tituly, funkce, zásluhy … protože on pro přítomné byl a zůstal…

Věnec se stuhami Československého rozhlasu jsem nenašel a neviděl jsem tehdy i dnes známé tváře, před třiceti léty kurizující v 3. a 4. patře rozhlasových sekretariátů. Herce, hudebníky, zpěváky, spisovatele, básníky, režiséry… dokonce ani stranické aktivisty, kteří na schůzích iniciativně plnili funkci bojového předvoje dělnické třídy a zdůrazňovali nezapomenutelnost ideového významu vysílání.

Ale je třeba říct, že rozhlas tu byl, byl tu s každým z nás, kteří jsme přišli…

Napadá mě otázka, jak často a v kolika podobách se v člověku rodí zapomínání? A z jakého důvodu? Ze strachu, z prospěchu, ze závisti, proč? Nevím. Ale je-li pravda, že „ zapomínat se nemá, že je to slabost, že je to jakási lež, protože minulost má svá práva ( volně Gercen ). Tak tedy využijme těchto práv a vzpomeňme.

Přiznejme velkým velké, malým malé a těm prostředním jejich nezastupitelnost v běhu věků, protože jsou, bez nadsázky, podstatou lidské existence…

Historii, přes všechny snahy minulých a mnohých současných, nelze změnit, lze ji jen pozměnit v polopravdách, upotřebit v politických doktrínách, zpochybnit význam činu či faktu, vše s pachutí pohledu orla a žáby.

Ale ve své podstatě a navzdory jakémukoli úsilí vykonané zůstává kolem nás. Z Vinohradské třídy nezmizí Českosloslovenský ( nyní Český ) rozhlas ani doba, kdy jej Karel Kvapil řídil, z horizontu vedle České televize se neztratí budova nového rozhlasu, později „výhodně prodaného“, který plánoval, z knihoven nezmizí desítky nejlepších odborných harvardských knih - učebnic, ke kterým vyjednal práva na vydání a které pomohly před třiceti lety zdolat onen pomyslný „žebřík OF na cestě do Evropy“. A toto všechno po Karlu Kvapilovi, ať kdo chce či ne, zůstane již jednou provždy zde. V knihovnách, na horizontu nad Prahou, mimo nás i v nás … I s parafrází řečeného, kterou používal: „ Jen ten, kdo byl na vrcholu, zná, jak těžká je cesta do údolí.“ Zbývá dodat, že je vždy obklopena lidmi, kteří mohou … a jen na nich co?!

A tak,
Zvedněme číše, neťukejme.
S přáním jen ztišme hlas.
Ať vína melodie na chvíli vrátí čas.