Příběh, odehrávající se v několika časových rovinách, se začíná odvíjet v Kanadském Vancouveru, kde se hlavní hrdina knihy, vodácký průvodce Josef, vydává, aby po divoké řece Tatshenshini provedl jakéhosi George Hartena. Ten má nejen stejné příimení jako hlavní protagonista, ale, jak se záhy ukáže, oba muži jsou vzdáleně příbuzní.

Teprve uprostřed divokých vln řeky Josef zjistí pravý důvod Georgovy cesty. Na místě zvaném. S Bend se před časem utopila na kánoi jeho žena Sofie. Nedokončená cesta a výčitky svědomí vedou George zpět na místo osudné události. A v návalu emocí sám vyskakuje do vln, jako by se chtěl symbolicky rozloučit s milovanou bytostí. Josef se jej snaží zachránit, vytáhnout zpět na palubu, jenže naplavený kmen trčící ze břehu jej udeří do hlavy.

Autorem obálky knihy je Milan Pecák.

Josefa v bezvědomí naleznou indiánští lovci a zajistí jeho transport do nemocnice ve Vancouveru.

Na experimentálním oddělení primáře Campbella se začíná odvíjet druhá dimenze realisticky líčených událostí. Nikdo nezná totožnost muže, který v bezvědomí vypráví, co se stalo během několika minut pod hladinou, když se topil.

Josef hovořil o tom, že se potkal se Sofií, která se již víc jak rok pohřešuje.

Primář Campbell řekl: „ Při líčení, kam až se Josef na své pouti , dostal se mi tajil dech. „Přes známé a neznámé etapy historie země, až do příkopové propadliny, tedy na samotný okraj poznatelna. „

Josef se po měsíci na klinice probouzí. Nepamatuje si nic z toho, co se stalo na řece a co je v záznamu, který namluvil během svého bezvědomí. V novinách vychází článek, že bylo nalezeno tělo mrtvého George Hartena kousek pod místem S Bend. Tento fakt iniciuje primáře Campbella k převozu Josefa na demonstrativní vystoupení profesora Koláře v hale olympijského stadiónu ve Vancouveru.

Výsledek, diagnóza nejasná… A tak profesor Kolář po dohodě s primářem Campbellem, odváží Josefa do České republiky a cestou poslouchá jeho neuvěřitelný příběh.

Přesýpací hodiny v lidských dlaních, které v mistrné malbě Milana Pecáka jsou dominantou obálky knihy Pavla Koláře, jak by předznamenávaly osud i jeho pomíjivost v té skutečné řece času člověka.

Řeka pod hladinou není běžným lineárním vyprávěním aristotelovského typu, jdoucího od zápletky ke katarzi, je dokladem, že život, ať jakkoli složitý je možno odvyprávět a ve slovech uchovat jeho okamžiky i věčnost.

A při pochopení lidského údělu si máme právo položit otázku, co to věčnost je? Není to snad  poznání sebe sama? Není to snad obsah sedmi poznámek na záložce přebalu knihy, čtenáři nabídnutých autorem:

„ Abych byl silný, musel jsem projít peklem války, bez ní by neexistoval mír na zemi ani v duši.“

„ Odolat tmářství znamená uchovat si zdravý selský rozum na vodě, na zemi i ve vzduchu.“

„ Teprve v žhavém písku jsem si uvědomil, že v písku jsme si všichni rovni.“

„ Na břehu Galilejského jezera jsem porozuměl tomu, proč všechny záhady vznikají tam, kde člověk nenalezne odvahu si posvítit.“                                                                                                                                                               

„ Po boku Alexandra mi došlo, že obtížnost každé cesty určuje její smysl.“

„ Dorazit do ráje může jen ten, kdo věří, že existuje.“

„ Kráčet svobodně po všech cestách dává člověku radost, také jasnozřivou jistotu, že nic netrvá navěky.“

Autor Řeky pod hladinou, profesor Pavel Kolář.

V závěru knihy se dovíme, že jednotlivá autorova “ poselství“ jsou jeho koncentrovaná poznání.

A je-li v numerologii číslo sedm číslem šťastným, pak oněch sedm naučení je získaná zkušenost, že osud nepřichází sám od sebe, ale je tvořen každodenností a horizonty, kterých je člověk schopen dosáhnout a překročit.

Autor Řeky pod hladinou je lékař, známý terapeut, přednosta kliniky. Tedy ten, který se ve své profesi daleko více, než kdo jiný, pohybuje v osudovém rozmezí lidského bytí mezi narozením a smrtí. Profesor Pavel Kolář je vynikajícím sportovním terapeutem, konzultantem těch nejlepších a jako takový ví, že existují hranice možností člověka a že jsou pro každého jiné a že extrémní situace vytvářejí extrémní možnosti nejen těla, ale i mysli. A že mysl člověka je bez hranic. Je svobodná. Je tvůrčí. Prostě je. A že člověk v ní může vstupovat do jiných dimenzí, diskutovat s pravdami a lidmi, kteří zde byli. Vést s nimi dialog. Jít jinými cestami a žít v jiném čase. A vteřiny měnit v roky a naopak.

Řeka pod hladinou jak by předznamenávala zrození nové prózy, kterou si vynutila doba posledních desetiletí, jež v tragickém zjednodušování procesu globalizace ořezává strom jazyka a jazyků, aby na zbylém pni lidských sdělení zůstalo podivné, bezobsažné “něco“   připomínající nám i těm po nás, nečitelné runy, jejichž obsah můžeme jen tušit.

Protože každý člověk, každým dnem své existence,  je nejen tvůrcem, ale především vypravěčem svého já – tedy osudu a je jen na něm samém, dívá-li se kolem sebe pohledem orla či žáby. Odlišnost obou pohledů, a nejen v mezních polohách, vidí odlišně život,  lidskou sílu i  konání každého z nás. A vzdálenost obou pohledů je rozměrem mezi napsaným a prózou. Napsané je kde co, ale próza velkého a dobrého příběhu osudově chybí. Spisovatelský dialog se světem kolem nás prostoupilo tlachání. Zapomněli jsme, že vše kolem nás je příběh i to jsme jaksi  zapomněli,  že slova i programově zapomínána, zůstávají. Zůstávají a žijí v osudech Josefů.

Josef zapřáhl hvězdy do Thespidovy káry a jde a jde a láme letité klišé, že cesta je cíl. Není, je to jen pouhý prostředek na jehož konci čtenář ví, že ne spisovatel, ale jím napsaný příběh  má právo být skutečným svědomím lidstva.

Bádání, kdo je Josef, začíná a končí, jako ležatá osmička nekonečna lidského vědomí a vědění.  A lidé po ní znovu a znovu půjdou, aby si připomínali, co se v průběhu lidské existence udělalo špatně či dobře, aby – i když v jiném čase -, měli chuť i sílu měnit to, co se stalo.

Ta síla změny je nezastavitelná. Je v každém z nás. Je Josefem, kterého zbytečně ve vlastní negramotnosti hledáme. Je všude kolem nás a v nás samých.

V okamžiku tohoto poznání, praskají pohádkové obruče na prsou kouzelníka masmediálního balastu. Ztrácí se , ne ze světa, ale z našich životů, protože ony jsou světem, který tvoříme a kterému můžeme dát charakter i tvář a pozdravení: „Dobrý den.“ naplnit přáním dobrého den další.

Kniha profesora Koláře končí tam, kde začala. Na řece. Josef trpící po extrémním zážitku fóbií z peřejí a vln, se vrací po profesorově doporučení zpátky k vodě, „ sáhnout si na svůj děs“.

Pádluje na sever, hledá Sofii, o které je bytostně přesvědčen, že existuje…

Řeka pod hladinou jako druhá dimenze, jako stín u nohou, neoddělitelný, bytostný, v prolínáních jednotlivých časových platforem, má jeden jediný závěr. A tím je potvrzení věčnosti života.

Života kolem nás, který my, Josefové, držíme, jak obraz Milana Pecáka na obálce napovídá,  ve svých dlaních chránících pro druhé jejich čas.

A prosím, věřte mi, Josef je skutečný.