Právě Brexit narušil sen o stále hlubší integraci. Připomněl, že existuje i jiná než evropská cesta. Výsledky voleb ve Francii, v Německu, Rakousku či nyní v Itálii – ukázaly, že občané členských států EU začínají „stále hlubší integraci“ správně vnímat jako ohrožení svých vlastních zájmů. Právě toho se Komise bojí. 

Bruselskou brexitovou krizi se proto pokouší využít ve svůj prospěch při vyjednávání o pátém sedmiletém finančním rámci EU. Pátá sedmiletka sice začne až v roce 2021, diskuse o jejích parametrech se však odehrává právě nyní. Boj o unijní rozpočet je z principu hrou s nulovým součtem: rozdělením rozpočtových příjmů mezi 27 respektive 28 členských států vždy nutně vznikali takzvaní čistí příjemci, kteří z rozpočtu dostali nominálně více, než kolik do něj odvedli, a čistí plátci, kteří tento rozdíl hradili. Z hlediska domácí politiky ovšem bylo vždy naprosto nezbytné, aby se čistí plátci mohli vracet ke svým voličům s palmou vítězství. Pro Británii byl takovým vítězstvím rabat, který ve Fontainebleau vyjednala Margaret Thatcherová. Pro Francouze představovala náplast na čisté plátcovství společná zemědělská politika. Pro Němce pak možnost nepozorovaně posílat dodatečné finance do zemí bývalého Východního Německa, aniž by tato pomoc musela projít oficiálním spolkovým rozpočtem.

Odchod Velké Británie však bude znamenat podle odhadů výpadek rozpočtových příjmů ve výši 10–14 miliard eur ročně.[1] Průměrný hrubý národní důchod (HND) Evropské unie navíc po brexitu poklesne. Regiony, které se dnes formálně řadí k chudým, a mají proto nárok na příjmy ze strukturálních fondů, se čistě matematicky ocitnou v kategorii regionů bohatých. Z  čistých příjemců, jako je Česká republika, se mohou stát čistí plátci (zejména, pokud by byly přijaty dosavadní kandidátské země, např. Černá Hora nebo Makedonie) ještě dříve, než původně očekávali.

Snížení rozpočtových příjmů při stále vyšších potřebách navrhuje Komise řešit dvěma způsoby. Jako vždy v takovém případě je samozřejmě první cesta natolik neprůchodná, že členským státům nezbyde než radostně přijmout cestu druhou. První cestou je v tomto případě snížení výdajů na populární politiku soudržnosti. Podle tohoto scénáře by dotace mohly dostávat pouze chudé regiony ve státech střední a východní Evropy, v Portugalsku a Řecku. Francouzské, východoněmecké, ale také italské nebo španělské regiony by nově již žádné dotace nezískávaly. Úsporný přístup by zároveň vedl k výraznému snížení výdajů na společnou zemědělskou politiku, což by dále zhoršilo pozici Francie.

Druhou cestou – o kterou Komise usiluje – je zvýšení rozpočtových příjmů. Současná pravidla počítají s vyrovnaným rozpočtem a příjmy ve výši 1 % celounijního HND. Komisař Oettinger navrhl zvýšení národních odvodů na 1,1–1,2 % HND, tento návrh přitom oficiálně podpořili ministři financí Maďarska, Polska, Slovenska, Slovinska, Chorvatska, Bulharska, Rumunska i česká ministryně Schillerová. Rozpočtové příjmy chce Oettinger navýšit i zavedením tzv. nových vlastních příjmů Unie. Čtyři nově navrhované příjmy vypadají na první pohled zcela nesrozumitelně, a proto neškodně:

• příspěvek stanovený na základě zjednodušené daně z přidané hodnoty;
• společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob včetně digitálního sektoru;
• příjmy ze systému pro obchodování s emisemi;
• ražebné (příjmy ECB z emise oběživa).[2]
  Nové vlastní příjmy mají vedle doplnění výpadku rozpočtu ještě jeden, mnohem důležitější cíl: prosazení politiky, na kterou Evropská komise doposud neměla sílu. „Společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob“ není ničím jiným, než cestou k dlouhodobé snaze o sjednocení daně z příjmu právnických osob. Německá SPD zároveň podpořila směrnici o konsolidaci základu korporátní daně i návrhem harmonizace minimální daňové sazby. Ta je přitom ve státech střední a východní Evropy výrazně nižší než v Německu nebo ve Francii (viz obrázek 1). „Nový vlastní příjem“ unijního rozpočtu by tak zřejmě znamenal zvýšení české 19% sazby a zároveň omezení naší konkurenceschopnosti.

Daň z příjmu právnických osob v EU (2018)

Zdroj: KPMG, Corporate tax rates table[3]

Podobně „reforma systému obchodování s emisními povolenkami“ má za cíl zavést další (skrytou) formu zdanění především průmyslových podniků. Komise tuto skrytou daň dále podporuje hesly
o ochraně životního prostředí a boji se změnami klimatu. Nepravděpodobnou shodou náhod se právě v těchto dnech objevil dopis „19 významných evropských osobností“, které vyzvaly EU, aby „do rozpočtu výrazněji přispěly také ropa, zemní plyn a uhlí.[4]“

Dodatečné roční příjmy unijního rozpočtu by na základě těchto dodatečných skrytých daní měly vzrůst o 140–440 miliardami korun, tedy minimálně desetinásobek výpadku britského příjmu (viz obr. 2). Důležitější z hlediska Komise je ovšem oklikou vynucená harmonizace daňového systému v Unii,
a tím i omezení soutěže mezi daňovými jurisdikcemi.      

Odhadované příjmy z nových (vlastních) zdrojů EU

Zdroj: Evropská komise 2018. Rozpočet EU pro budoucnost.

Novinkou páté sedmiletky má být také takzvaná podmíněnost rozpočtu. Německo spolu s Nizozemskem (a samotnou Komisí) vyžaduje podmíněnost vyplácení evropských dotací zemím jako je Polsko nebo Maďarsko dodržováním právního státu, neboli úsilím o „konvergenci demokratických standardů“. V souladu s tímto přístupem by státy, které usilují o zachování suverenity, které odmítají migrační kvóty či nadřazují vlastní právní systém tzv. „evropským hodnotám“, přišly o příjmy ze strukturálních fondů. Právě Polsko je ostatně největším čistým příjemcem v rámci EU. Otázka zní, zda by podmíněnost neměla být oboustranná, tedy zda by naopak členské státy neměly mít právo podmiňovat finanční příspěvky do rozpočtu jednáním Evropské komise.

Juncker opakovaně zdůrazňuje, že rozpočet tentokrát musí být přijat rychle a včas, neboť je nutné ukázat, že po odchodu Británie je EU „jako sedmadvacítka jednotná a připravena naplňovat svou pozitivní politickou agendu“.[5] Komise dokonce tvrdí, že kvůli šestiměsíčnímu zpoždění při přijetí minulého rozpočtu nebylo možné použít finance pro přípravu na migrační krizi. Právě migrační krizí přitom Unie nové rozpočtové požadavky odůvodňuje. Tvrdí, že na ochranu vnějších hranic by bylo třeba až 150 miliard eur. Další rozpočtovou prioritou je vytvoření Evropského obranného fondu, boj se změnou klimatu, sociálně-tržní hospodářství (kam Komise zařazuje především výjezd alespoň třetiny studentů v rámci programu Erasmus) a jednotný digitální trh.

Čím více státům hrozí přeměna v čisté plátce, tím více se Komise snaží bojovat proti termínu čistá pozice. V úvodu diskusních podkladů pro únorové setkání představitelů vlád například argumentovala, že když se chudým bude dařit lépe, budou si kupovat více od bohatých a ti tak porostou. Zavádí proto nový pojem: evropský veřejný statek, coby veřejný statek[6], který může být poskytován na evropské úrovni efektivněji než na úrovni národní. V poetickém jazyce Komise patří
k evropským veřejným statkům stabilita, mír, společné hodnoty nebo jednotný trh.

Nový rozpočet však má v souvislosti s evropskými veřejnými statky brát v potaz takzvanou přidanou evropskou hodnotu. Podle principu přidané evropské hodnoty se mají při poskytování dotací nově zohledňovat širší evropské zájmy tak, aby použití „evropských peněz“ bylo relevantní pro Unii jako celek. Evropská přidaná hodnota je přitom definovaná jako rozdíl mezi čistým prospěchem na celoevropské úrovni a čistým prospěchem na úrovni národní. Podle této teorie tak i projekt realizovaný na území „čistého plátce“ může mít kladnou evropskou přidanou hodnotu, pokud existuje pozitivní dopad na ostatní země. Právě tento koncept má pomoci uklidnit pobrexitovou situaci. Jednoduchým výpočtem se z čistých plátců rázem stanou – optikou přidané evropské hodnoty – čistí příjemci.

Důraz na přidanou evropskou hodnotu ovšem znamená, že z hlediska rozpočtu EU přestane být žádoucí dotování oprav silnic, čističek nebo nádraží v malých obcích. Oblíbený argument o významu EU pro naše investice do infrastruktury tak (konečně!) ztratí na významu. Místo toho se nově budou zohledňovat „širší evropské zájmy“. Podle materiálu Bertelsmann Stiftung[7] patří mezi projekty s nejvyšší přidanou evropskou hodnotou založení společných unijních ambasád namísto 27 národních velvyslanectví (uspořilo by se prý na celounijní úrovni 420–1300 miliard eur) nebo založení společné evropské armády.

Sedmá pětiletka má cíl jediný: reagovat na hrozbu desintegrace tvrdou integrací. Role národních států by v ní byla ještě více oslabena, role panevropeismu ještě více posílena. Junckerova Evropská komise zkrátka stále ještě vůbec nic nepochopila.

[1] Například v roce 2016 měla Velká Británie odvést do unijního rozpočtu 22,7 miliard eur. Díky rabatu její příspěvek činil 16,7 miliard, čistý příspěvek po odečtení příjmů se pohyboval kolem 11,3 miliard eur.

[2] Evropská komise. 2018. Rozpočet EU pro budoucnost.

[3] Dostupné on-line: https://home.kpmg.com/xx/en/home/services/tax/tax-tools-and-resources/tax-rates-online/corporate-tax-rates-table.html 

[4] Těmi „19 výraznými osobnostmi“ (více patrně nesehnali) je například italský expremiér a europoslanec Enrico Letta či někdejší šéf Delorsova kabinetu Pascal Lamy.

[5] EK 14. 2. 2018, Rozpočet EU pro budoucnost.

[6] Samotné veřejné statky se v hospodářství jen velmi vzácně (existují-li vůbec). Národní státy mají tendenci vydávat za veřejné statky ty statky, které se zkrátka rozhodly veřejně poskytovat: vzdělávání, zdravotnictví či kulturu. Evropská unie jde ve svém kreativním přístupu k veřejným statkům ještě dále.

[7] Bertelsmann Stiftung. 2013. The European Added Value of EU Spending: Cant he EU Help its Member States to Save Money?

Hana Lipovská

Psáno pro Institut Václava Klause.