Vážené dámy, vážení pánové, ekonomickým leimotivem po roce 1989 se stal termín volného trhu. A to přesto, že v čisté podobě se nikde na svět nevyskytuje. Naopak ve velkých obchodech mezi globálními hráči vidíme spíše prvky kartelových dohod. Termín volný trh lze tedy spíše přeložit jako cílenou podporu globálních hráčů, kteří vytvářejí pravidla, na úkor domácích hospodářských subjektů. 

Plyn kupujeme v Německu za čtyřnásobek nákupní ceny, prý ve jménu společného evropského trhu, elektrickou energii odevzdáváme na lipskou burzu a pak zpět kupujeme za německé ceny, bez ohledu na naše výrobní náklady. Vyvážíme kulatinu, místo jejího zpracování na našem území a pak dovážíme zpracované dřevo. Stejně tak vyvážíme krmiva a místo něj dovážíme maso. A tak bychom mohli pokračovat. Ne s příliš velkou nadsázkou, můžeme tento ekonomický model označit za koloniální.

Když se mluví o našem národním obrození v 19. století, většině lidí se vybaví jazyk, literatura, hudba, folklór a jiné převážně kulturní počiny. Je dobré si uvědomit, že naši kulturní a politickou emancipaci musela nezbytně doplnit emancipace ekonomická. Díky ní byl náš národ proveden do moderního světa. Klíčovou roli v tomto procesu sehrálo budování nacionálně-českého bankovního kapitálu, které trvalo zhruba padesát let, od vzniku první záložny ve Vlašimi v roce 1856 do roku 1905, kdy byla dobudována komplexní ryze česká bankovní soustava. Bez domácího kapitálu totiž nelze budovat ani domácí průmysl ani domácí hospodářství, což platí i dnes.

Nezapomeňme na profesora Albína Bráfa, který přišel s konceptem třetí fáze národního obrození, tedy fází ekonomické emancipace, která měla přirozeně navazovat na předchozí fázi literární a politickou. V jeho pojetí byla ekonomická emancipace už faktem, proto často používal heslo od "rovnocennosti k rovnomocnosti", což znamenalo, že čeští podnikatelé a kapitál by měl mít stejnou sílu a postavení jako německý mluvící podnikatelé v Čechách. Z povinnosti připomínám jedinečnou roli prof. Bráfa při výchově nastupující generace ekonomů.

Historickou ústřední roli sehrála Živnostenská banka, k jejímuž založení dali v roce 1868 impuls přední osobnosti českého veřejného života. Vznikla spojením více než stovky malých družstevních záložen a do znaku si dala včelí úl, který vyjadřoval jak pracovitost a spořivost, tak i to, že mohutná řeka úspor v bance vzniká z vkladů drobných střadatelů. Začala s podporou cukrovarů a pivovarů a dalšího zpracování zemědělské produkce, kterým poskytovala nejen úvěry, ale i komisionářský výkup. Snažila se podchytit celý spotřební řetězec od prvotní suroviny po finální výrobek. Budování zpracovatelského průmyslu vedlo k rozvoji českých strojírenských a dodavatelských firem. Postupně Živnobanka podchycuje celý segment potravinářských, strojírenských a textilních firem.

V roce 1905 došlo k zajímavému jevu. Vídeňské ministerstvo financí zjistilo, že rakouská koruna obíhá v historických českých zemích prakticky samostatně. Tím pádem se s českou ekonomikou již před První světovou válkou muselo počítat jako se samostatnou jednotkou, která bude fungovat a rozvíjet se směrem, který si sama určí.

V návaznosti na tento fakt napsal ředitel Živnobanky Dr. Jaroslav Preiss velmi důležitý článek do Národních listů, kde zmínil, že "velké dílo emancipace od Vídně je v hrubých rysech připraveno". Tato slova okamžitě pochopili lidé, kteří se vyznali ve finančnictví. Opačný záměr popsal ve spise Mitteleuropa z roku 1915 Friedrich Naumann. Jeho představou byla ekonomická kolonizace Rakousko-Uherska, silným německým resp. říšským kapitálem, a vytvoření jednoho ekonomického prostoru, který bude ovládán z Berlína.

Po válce, v roce 1918, se stala Živnobanka organizačním centrem mladého československého průmyslu. S Preissem konzultoval president Masaryk a několikrát ho navštívil v jeho bytě na Výtoni. Díky nostrifikaci se pod kontrolu českého kapitálu dostaly strategické podniky jako Pražská železářská společnost, Báňská hutní v Třinci, Ringhoffer a cukrovarnická skupina Schoeller. Koncem 20. let Preiss dotvořil také strukturu svazu průmyslníků.

Z provinční ekonomiky, závislé na mocných sousedech, dokázali naši předci vytvořit fungující hospodářský celek, patřící k nejvyspělejším v Evropě.

Je třeba říci, že žádná banka, která má podporovat domácí průmysl, nebo jakékoliv národní hospodářství, se neobejde bez politické podpory. Proto součástí finančního systému zejména ve střední Evropě jsou tzv. zemské banky, zakládané státními entitami, které bezesporu hrály a hrají mohutnou úlohu při financování infrastruktury a veřejných staveb. Takový systém umožní, aby domácí firmy byly v postavení konečných dodavatelů s odpovídajícím ziskem, nikoliv na konci celých dodavatelských řetězců za mrzkou marži. Domnívám se, že právě institut zemských bank u nás bolestně chybí a příčiny, proč je nemáme, přesahují možnosti této přednášky.

V neposlední řadě je třeba zmínit ještě jeden důležitý aspekt. Obnovu národního hospodářství nelze provést bez obnovy národohospodářského, chcete-li ordoliberálního hospodářského ekonomického myšlení, které má v naší zemi dlouhou tradici a zejména národohospodářského školství. Už proto, že se brzy v plné nahotě prokáže, že teorie volného trhu nedokáže z mnoha důvodů řešit aktuální problémy současného světa, protože jí nelze podřídit mj. takové fenomény, jako jsou vstupy do ekonomiky. Jak se ukazuje, taková ekonomika se při manipulaci cen těchto vstupů může stát přes noc nekonkurenceschopnou.

Mluvili jsme dnes o Jaroslavu Preissovi, dovolte mi zakončit větou Jana Antonína Bati z předmluvy k jeho knize "Budujme stát pro 40 miliónů" z roku 1938: "Historie zná období, kdy stát vybudoval obrovská díla, jež se však neudržela, protože si stát počínal při jejich budování a správě jen vrchnostensky. A byla období, kdy soukromá občanská iniciativa získala celé pevniny, které zase ztratila, když zanedbala péče o zájmy společné. Občané i státy vykonali největší díla technická i kulturní, když pracovali společně, s vzájemnou důvěrou, s jasně vytčenými cíli, respektujíce vzájemná práva".

Děkuji Vám za pozornost.