Čtvrtek 28. října je Den vzniku samostatného československého státu. Není tedy ani pouhým dnem volna, ani prázdnin, je to státní svátek, který připomíná, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní činitel, který chápe, že tato slova nejsou fráze, je prezident republiky Miloš Zeman. Svědčí o tom i jeho rozhodnutí udělit vyznamenání Alfredu Duff Cooperovi, bývalému předválečnému britskému ministrovi války vlády Nevilla Chamberlaina, jedinému předválečnému britskému ministrovi, který podal demisi na protest proti podpisu Mnichovské dohody. To tehdy odůvodnil slovy: „Válka se ctí, nebo mír beze cti. Pan premiér věří, že je třeba pana Hitlera oslovovat jazykem laskavým a rozumným. Já věřím, že je více otevřen naslouchat jazyku železné pěsti.“

Tak chápe státnost, úctu k právům a svobodám občana prezident, kterého řada politiků, novinářů a takzvaných „elit“ chce zbavit pravomocí, a o kterém tvrdí, že je „blázen, zrádce a nemocný stařec“.

A ostatní? Někdo opisuje rok co rok ty samé vyčpělé, ztrouchnivělé fráze, které už nikdo neposlouchá, nikoho nezajímají, a které mnohé řečníky samy obviňují z pokrytectví a falše. Jak jen lze věřit frázím o kulturních a duchovních tradicích z úst těch, kdo tradice ve jménu pokroku pošlapávají? Jak lze věřit heslům o národní hrdosti a národních kořenech z pera těch, kdo národ z kořenů silou vytrhávají, aby jej prodali tu v Bruselu, tu v Berlíně, jindy ve Washingtonu a jindy zase v Moskvě? Kdo může věřit mnohomluvnému dovolávání se svobody těch, kdo občanům pravou svobodu berou a nahrazují ji malou, ale pohodlnou klecí zoologické zahrady?

Navzdory moři lží a frází, které každý rok při těch povinných slohových cvičeních našich ústavních činitelů slyšíme, má smysl ponořit se vždy znovu do variací na stejné téma. Loni jsme při příležitosti 102. výročí založení samostatného československého státu psaly v článku „Odvahu outsourcovat nelze“ mimo jiné následující:

• Proč vládne českému školství ochablost, zemdlenost a rezignace? Protože svého ducha plýtvají na okupační stávku za klima nebo za odstranění označení pohlaví ze studijního systému. Nikdo jim totiž neříká, že svoboda se nedá koupit, že odpovědnost se nedá zdědit a že demokracie se nedá nařídit. A tak užívají plody práce předků a nevšímají si uhnívajících kořenů stromu naší demokracie a státnosti.
   
• Letos neúčtujeme, neplánujeme, nevyznamenáváme, neslavíme. Víte proč? Protože nevíme, co chceme. A protože nevíme, co chceme, nevíme ani, co máme dělat. Rezignovaně čekáme na světlo na konci tunelu. Pro předsedu vlády je tím světlem vakcína. Ale pro generace našich předků byla světlem na konci tunelu svoboda.
   
• „Outsourcovat“ můžeme takřka všechno. Včetně čínských roušek a holandských ventilátorů. Co však outsourcovat nemůžeme, je odvaha. Jak politická, tak osobní. V letech 1918, 1939, 1968 a 1989 naši předkové odvahu měli. Letošní 28. říjen je pro nás šancí po mnoha letech, kdy jsme brali oslavy vzniku republiky jako samozřejmost, znovu dojít k hrdinskému zřídlu naší státnosti a napít se z pramene odvahy. Jinak se může stát, že další 28. říjen už slavit nebudeme.

Svoboda. Demokracie. Odvaha. Tři roviny, které definují souřadnice našeho každodenního života. Kde se v těchto souřadnicích po roce naše stotříletá republika nachází?

Mnozí, kteří se orientovali jen jako můry světlem na konci tunelu, si nechali vnutit falešný slib návratu ke svobodě díky zázračné vakcíně. Po roce tak sice skutečně máme vakcínu, ale orwellovské heslo „Vakcína je svoboda!“ pod kterým vyrazila do boje slovenská prezidentka Čaputová, se nenaplnilo. Slibovanou tečku za koronavirem nahradila dvojtečka, pak tři tečky…ale svobody jsme se nedočkali. Dostali jsme se do absurdní situace, kdy covid pozitivní očkované děti smějí chodit do školy, ale neočkované zdravé děti musejí sedět v rámci neoficiálního školního lockdownu doma v karanténě. Místopředseda vlády vyhrožuje neočkovaným zákazem výdělečné činnosti. Občané jiných států, kteří se nechali ve svých zemích očkovat plnohodnotnou, ale v Evropské unii zatím nepovolenou, vakcínou, jsou státní mocí nuceni, aby podstoupili opakované očkování tou „jedinou správnou“ látkou. Státní úředníci se přitom evidentně nezajímají o důsledky aplikace dvojnásobného množství vakcíny na lidský organismus. Prokazují tak, že zde nejde o zdraví, ale o ideologickou čistotu. Údaj o vakcinaci nahradil stranickou knížku před rokem 1989 nebo osvědčení o rasové čistotě před rokem 1945. Jak správně poznamenal matematik Tomáš Fürst, nahraďme ve výrocích veřejných představitelů slovo „dítě“ (nebo třeba „popírač“ či „neočkovaný“) slovem „Žid“ a získáme výrok, který je ve vnímání většiny z nás „zcela nepřijatelný a navíc trestný“.

Výsledkem rok a půl dlouhé cesty je:

• Propad znalostí a vědomostí dětí, který odpovídá ztrátě nejméně tří měsíců výuky.
• Rozevírání nůžek mezi dětmi z bohatších a chudších rodin.
• Ztráty sportovních návyků, zhoršení disciplíny a růstu obezity dětí.
• Ztráty pracovních návyků během home-officů.
• Zadlužení české ekonomiky (domácností a státu) o 1,2 bilionu korun.

Pokud má občan pocit, že svoboda a demokracie dnes nejsou pro každého, že platí jiná pravidla pro „ty nahoře“ a jiná pro „ty dole“, pak svoboda a demokracie ve skutečnosti neexistují. Nelze mít jen kousek svobody, nelze mít jen trochu demokracie. Svoboda a demokracie jsou nedělitelné, jsou pro všechny. Anebo nejsou vůbec.

První ústava Československo republiky se hlásila k demokracii. Evropská unie však nahradila demokracii bez přívlastků její nedemokratickou formou, liberální demokracií. Všech pět stran vznikající vládní koalice se pak hlásí právě k nedemokratické „liberální demokracii“ a odvrací se tak od dědictví Masarykovy první republiky stejně, jako se od něj odvrátily strany Národní fronty přijetím „lidové demokracie“.

Poslední parlamentní volby ukázaly, že 1,1 milionů občanů, kteří ve volbách projevili svou vůli, nebudou mít po příští čtyři roky v Poslanecké sněmovně žádné zastoupení. Pro srovnání: po prvních volbách v roce 1920 nemělo své zastoupení v národním shromáždění jen 141 500 (československých) voličů, tedy osmkrát méně. Bezprostředně po volbách navíc vítězná Koalice koalic projevila pohrdání občany, když její senátoři svorně zamítli zmražení platů politiků. Pokud se zaštiťovali údajným bojem proti populismu, pak patrně zapomněli, že poslanci jejich vlastních stran – patrně tedy též „populisticky“ – pro zmražení platů jednohlasně hlasovali. Moc nové, ještě neustavené, vlády je odvozena z větší části od vůle nevládního Milionu chvilek. Právě Milionu chvilek ostatně lídr koalice Petr Fiala před výročím založení Československa dojatě děkoval.

Po roce se naplnily naše nejčernější obavy: výročí 28. října se letos skutečně prakticky neslaví. Dnes totiž nemá téměř kdo slavit. Rozevírají se nůžky mezi chudými a bohatými: velkou rychlostí chudne střední třída, zatímco chudí padají do bídy. Ti ostatní, ti, kdo neměli chuť a sílu napít se z pramene odvahy, upadli do letargie a rezignace. Naše země zešedivěla. Vrací se doba oprýskaných fasád a poloprázdných regálů, rozbitých silnic, nepodnikavosti a poddajnosti. Jedni utíkají do vnitřního exilu, druzí se opět přesouvají na chaty a chalupy, třetí v duchu hesla carpe diem přesvědčují sami sebe na zahraničních dovolených, že se s každou novou mocí vždy dobře domluví a že ze státního krev neteče. Vrací se znovu starozákonní povzdech: „Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce.“ Máme jen samozvané falešné mesiáše a početné svůdce, pro které na svátku národního státu není co k slavení, pro které jediné, co lze s 28. říjnem udělat, je zapomenout na něj. I to zde už v našich novodobých dějinách bylo.

Naší nadějí je, že v minulosti byli mezi evropskými politiky lidé jako například Winston S. Churchill a Alfred D. Cooper. Že i z našeho, československého, území vzešli například Karel Čapek, Jan Kubiš, Jozef Gabčík nebo kardinál Josef Beran. A že stále máme hlavu státu, která považuje úctu ke svobodnému člověku za samozřejmou.

PS: Dnes uctil druhý nejvyšší ústavní činitel naší země předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil na pietním aktu v Národním památníku na Vítkově 103. výročí vzniku samostatného Československa ve svetru a ve sportovním saku. Není co dodat.

Institut svobody a demokracie

Zdroj.