Úmyslně autor těchto řádek neříká nekrologem, neb to zní strašně studeně až ledově. František, jak jsme ho všichni dobře znali, byl celoživotním nosičem dobré nálady. K humoru a smíchu neměl nikdy daleko a slzy byly to, co měl ve svém okolí vždy velmi nerad. Vsadím se, že by je v našich očích neviděl rád ani nyní… 

Souputníci a kamarádi

Franta Foto, jak zněla jeho přezdívka, byl nejenom vynikající fotograf, ale též mimořádně pracovitý dělník černobílé fotografie. Již pěkných pár let vydával jeden až dva tituly svých fotoknih ročně! Sklízí, co zasel, říkalo se o něm. V současné době se do tisku připravovala jeho jedinečná publikace fotohumoru, její vydání se ale již nedožil.

Následující řádky si dovolím psát v první osobě, jelikož jsme byli přibližně stejně staří – František měl náskok pouhé jedné desítky let. Navíc jsme se posledního půl století setkávali více či méně pravidelně na stránkách široké plejády novin a časopisů. Moje maličkost jako publicista, František Dostál s fotografickým aparátem v ruce i srdci. Já svou novinářskou kariéru začínal v sobotní příloze deníku Práce roku 1972. První honorář za fotografii dostal Dostál v roce 1964 v oblíbeném týdeníku Květy, a od onoho dvaasedmdesátého jsme se míjeli na chodbách nejrůznějších redakcí s přátelským úsměvem a frází: Jde to?

Jde to, ale dře to…vtipkovali jsme v letu za náměty. My „od novin“ v pracovní době, František, profesionální amatér, či amatérský profesionál, ve svém volném, čase. Ten velikán české fotografie, o kterého se přetahovala všechna pražská nakladatelství se svými periodiky, se totiž nikdy nenechal v žádné redakci zaměstnat a měl své civilní povolání. Jak vždy zdůrazňoval, nejraději měl svobodnou volbu při tvorbě fotografie a nemínil se nechat řídit nadřízenými a omezovat nějakými mantinely.