Místo kněze novinář

Těsně po politickém převratu a změně režimů v listopadu devětaosmdesátého roku se lovec informací, jak již tenkrát byl přezdíván Stanislav Motl, vydal do Valdic, věznice s výkonem trestu nejtěžších zločinců republiky, se záměrem napsat sérii reportáží s lidmi, odsouzenými za vraždy k trestu smrti. V roli zpovědníka pak pro tehdy populární, vysoko nákladový časopis Svět v obrazech hovořil (nakonec nejenom ve Valdicích, ale i v jiných nápravně výchovných zařízeních) s několika desítkami odsouzených za trestný čin vraždy. Rozhovory s dvanácti z nich – deseti muži a dvěma ženami – publikoval. Přičemž  se snažil otázkami na tělo mimo jiné zjistit, jak a proč se to, za co je soudy poslaly do vězení, odehrálo. Co tomu všemu předcházelo.

Byly to často pozoruhodné příběhy. Také příběhy o výčitkách svědomí, o lítosti, o snaze napravit to, co se vlastně napravit ani nedá...

Reportéra zajímalo mnoho dalšího: Každodenní život za mřížemi, způsoby, jak toto nepřirozené prostředí zvládnout, touhy a naděje vězněných. Včetně například vlivu na sexuální život.

Díky lidskému přístupu reportéra Stanislava Motla, vstřícného, chápavého a vnímavého pozorovatele, se během opakovaných schůzek zpovídaní často rozhovořili bez snahy něco zamlžovat či lakovat na růžovo, vskutku, jako by byli u faráře ve zpovědnici.  Ba, jako by se začalo  svědomí mnohých z nich ulevovat.

…a třináctý byl kat

…je tedy mimořádná kniha rozhovorů s dvanácti vězni a navíc ještě s mužem, který popravy vykonával. Během této žurnalistické práce Motl též hovořil s psychology a psychiatry i vězeňským personálem. Od ředitele nápravného zařízení až po řadové strážné, nazývané vychovateli, lidově bachaři. Občanská veřejnost v ten čas takovou senzaci jen hltala a Svět v obrazech šel takříkajíc na dračku.

Je však třeba podtrhnout, že Stanislava Motla nezajímal bulvár, ale pátral po seriózních faktech a v touze zjistit, jak si osud může zahrát s člověkem, čekajícím na smrt, kterého od popravy zachrání zrušení hrdelního trestu. Motl během svých návštěv ve věznici a rozhovorech s viníky dále zaznamenal pro veřejnost též dramatické události - valdickou a především leopoldovskou vzpouru vězňů, při které zahynuli čtyři dozorci (!) i okolnosti, které následovaly po generálním pardonu nového prezidenta republiky při nástupu do své funkce. A nebyl by to Motl, kdyby mimo otevřených rozhovorů s odsouzenými nepoodhalil řadu otazníků politického charakteru.

Jako třeba: Komu mohla vyhovovat několikrát provokovaná valdická vzpoura?

A co přinesla rozsáhlá polistopadová amnestie, amnestie nebývalých rozměrů, která v řadě případů přinesla vlnu dalších zločinů, včetně zločinů nejtěžších. Velkým tajemstvím zůstává třeba také podivná sebevražda svého času prominentního vězně a zároveň šéfredaktora vězeňského časopisu, který zřejmě věděl více, než měl a který však Motlovi více naznačil, než řekl.

Čas to byl bouřlivý, jak si starší čtenáři vzpomenou. Leckdy účelové diskreditování Veřejné bezpečnosti a mediální i skutečné hony na estébáky, nebraly konce. Mnozí tehdejší aktivisté se pasovali na odborníky a nejvyšší arbitry i ve věznicích, kde se jich komunističtí velitelé báli. Proč, je nasnadě…

A o tom všem je tedy představovaná kniha Stanislava Motla, která veřejností prostřednictvím rozhovorů s lidmi, kteří zubaté unikli o vlásek, popisuje živým jazykem, jak to tenkrát bylo. Jedná se o unikátní a objektivní doklad vzpomínaných „devadesátek“. Na čtivosti ji nijak neubírá, že první vydání spatřilo světlo světa krátce po napsání rukopisu. Nyní držíme v rukou druhé, rozšířené vydání, doplněné jak Motlovou předmluvou, tak i doslovem JUDr. Miroslava Antla, který byl v 90. letech nejvýraznějším státním zástupce, proslulým svou nesmlouvavostí a odvahou, přezdívaným český Cattani.

Curriculum vitae

Stanislav Motl (nar. 1952) je absolventem Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Mezinárodně uznávaný reportér, publicista a spisovatel, autor více jak dvou desítek publikaci literatury faktu.

Tato reinkarnace zuřivého reportéra Egona Erwina Kische a žák válečného zpravodaje, novináře a spisovatele Jiřího Muchy, se především věnuje tématice druhé světové války. Od roku 1990 se publicisticky soustavně zabývá problematikou nacistických válečných zločinců, přičemž patnáct mužů a žen, kteří se v naší zemi dopouštěli vražd, nebo k vraždám dávali pokyny, osobně v zahraničí vypátral.

Jako jeden z mala našich současných reportérů nekompiluje své práce z internetu a jiných zdrojů, nevykrádá jiné autory, ale osobně pátrá v domácích i zahraničních archivech, putuje autentickými místy, spjatými s námětem jeho bádání, hovoří s pamětníky událostí, které ho zajímají či s jejich potomky.

Motlův tvůrčí záběr je obdivuhodný. Mezi jeho velká témata patří i literárně zpracované zážitky z námořních, horolezeckých a dalších sportovních expedicí, kterých se zúčastnil. Věnuje se též nejrůznějším záhadám, včetně těch literárních. Knižní tvorbou jeho publicistická práce vrcholí, před tím ji ale předchází mimořádné množství televizních a rozhlasových dokumentů. Před časem kupříkladu Stanislav Motl oslavil úžasný osobní reportérský rekord, a to své pěti sté vysílání rozhlasového cyklu Stopy, fakta, tajemství! V roce 2010 a 2011 za jmenované pásmo obdržel prestižní cenu Asociace mezinárodního vysílání v Londýně, která je považována za rozhlasového Oscara.

Motl je rovněž spolunositelem novinářské ceny Jeden svět za televizní reportáž z válečné Jugoslávie, nazvané Lidé pod bombami. Mimochodem válečných konfliktů se coby reportér zúčastnil několik.

Těch cen je mnohem více. V jejich výčtu nelze zapomenout na dokumentární film Nacisté pod ochranou, kdy mu byla za tento snímek i za stejnojmennou knihu udělena hlavní cena Festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran. V roce 2011 se díky knize Svědek z cely smrti stal nositelem Hlavní ceny Egona Erwina Kische.

A letos byl Stanislav Motl poctěn Cenou Miroslava Ivanova za celoživotní dílo v literatuře faktu. Ceny předával na již 23. ročníku Ivanovových cen pořádající Klub autorů literatury faktu s městem Jaroměř.