Zvláštní pozornost jsem při svém monitoringu věnoval ruské debatě o válce na Ukrajině. S ohledem na to, že Rusko je na Ukrajině fakticky ve válce s kolektivním Západem – i když zástupné, a i když tento stav nazývá „Speciální vojenskou operací“, jsem čekal, že v ruských médiích najdu jednolitý proud vládní propagandy. Té je samozřejmě v ruských zprávách hodně– zejména ve státní televizi Rossija. Jenže velká většina médií v Rusku není pod přímou státní kontrolou. Existují i soukromé televize a široké spektrum soukromého tisku a webů.

Na to, že stát je ve válce, je v ruském mediálním prostoru k přečtení obrovské množství informací, které ostře kritizují armádní velení, státní úřady i členy vlády. Na ruském internetu lze najít mnoho silných válečných příběhů. O hrdinech, kteří padli v boji s početní přesilou. O úspěších při dobývání ukrajinského opevnění a statečnosti při záchraně ohrožených civilistů. Volně k přečtení jsou však i dokumenty o zlodějinách papalášů, zbabělosti a neschopnosti vysokých důstojníků až po nejvýše postavené generály.

Na ruské armádě se 32 let „budování“ kapitalismu samozřejmě neblaze podepsalo. I když ne až tak strašně jako na Armádě ČR, která rozprodala i většinu kasáren, takže případnou mobilizaci by nebylo kde provést. Váleční korespondenti z Donbasu přináší denně příběhy o úspěších veteránů obou opolčeneckých republik a ruské armády. Nezamlčují však ani situace, kdy na frontu dorazili vojáci bez spacáků, protože je někdo v týlu rozkradl.

Na Telegramu jsem četl rozhovor s ruským válečným veteránem Borisem Rožinem, který pod volacím znakem Colonel Cassad od roku 2014 velí jednomu z praporů doněcké milice. Veřejně upozornil na to, že posily z řad mobilizovaných občanů nebyly řádně vycvičeny. Před přesunem na frontu si brance vyzkoušel a zjistil, že jejich úroveň výcviku nereflektuje poznatky z 8 měsíců rusko-ukrajinských bojů, ale že je na úrovni vojenské teorie ze 70. let minulého století. Takže celý oddíl místo na frontu zamířil k docvičení na polygony v Doněcké lidové republice. Rožin zveřejnil i stížnosti branců na to, že většinu času, kdy se měli v zázemí cvičit k nasazení na frontě, jen přešlapovali a čekali na rozkazy z vyšších míst.

Zvláštním fenoménem války na Ukrajině jsou v ruském prostředí váleční zpravodajové označovaní jako „vojenkorové“ (zkrácenina slov „vojennyj koresponděnt“). Kdysi za 2. světové války to byli zaměstnanci armády, kteří posílali zprávy z fronty pro novináře v zázemí. Dnes na frontě působí zpravodajové televizí, velkých deníků i malých poloprofesionálních webů a blogů.

Během 8 let války na Donbasu založili 4 dobrodruzi dokonce i malou internetovou televizní stanici Wargonzo. Po léta zveřejňovali videa z první linie, kde pod palbou točili špičkové reportáže přímo z pozic opolčenských milicí. Jejich kanál fungoval na základě darů odběratelů, přičemž část výtěžku ještě předávali opolčencům na nákup vybavení. Dlouho se jim dařilo. Až letos na podzim byl jeden z mladých zakladatelů projektu těžce zraněn na frontě a lékaři mu museli amputovat nohu. Jeho kolegové však statečně vysílají dál a staly se z nich velké televizní hvězdy, protože jejich reportáže přebírají televize řady nezápadních zemí.

Kanály vojenkorů jsou v Rusku velmi sledované jak na webech tak i na sociálních sítích. Nejdéle sloužící zpravodaj války na Donbasu pracující pod volacím znakem „Staršie Eddy“ je s více než milionem sledujících na Telegramu třetím nesledovanějším kanálem po prezidentu Vladimíru Putinovi a šéfovi Čečenska Ramzanu Kadyrovovi. Vojáci z fronty jej už z dálky poznají podle jeho staré odrbané uniformy, která pamatuje obranné boje v Kramatorsku a Slavjansku. Dodnes v ní se zásobovacími oddíly objíždí jednotky v první linii odkud přináší zajímavé zprávy. O hrdinství a statečnosti, i zrádcích a zbabělcích. Jako první zveřejnil informace o tom, že celníci v Rostově na Donu ještě během války - před připojením Doněcká a Luhanské lidové republiky k Ruské federaci-vymáhali úplatky od vojáků opolčeneckých milicí, kteří si byli v Rusku nakoupit zásoby. Když se proti této praxi veřejně ozval velitel legendárního praporu Vostok Oleksander Chodakovský, který velel opolčeneckým silám při osvobozování Mariupolu, převzala tuto skandální zprávu i ruská státní televize Rossia 24.

Vedení ruského Ministerstva obrany a zejména Generální štábu Ruské armády se kritické hlasy snažilo potlačit. Během ústupu od Kyjeva a zvláště během ukrajinské ofenzivy u Izjumu byl státní televizní kanál plný mlčení o ústupu ruské armády a popisu úspěchů, které až zas takovými úspěchy nebyly. I státní televize však pod tlakem informačního „průvalu“ vojenkorů musela posléze přiznat barvu. Mluvčí generálního štábu se veřejně pokusil zostudit nejlepší vojenkory jako „Rybar“ a reportéry Alexandra Sladkova a Jevgenije Poddubného z televize Rossija 24, kteří se válce na Donbasu věnuje celých 8 let, dokonce označil za „vlastizrádce“. Zvláštní paradox, když na Poddubného, Sladkova stejně jako Kotse a další vojenkory EU a Velká Británie uvalily speciální osobní sankce.

Čekalo se, že armádní velení si na vojenkory „došlápne a zavře jim ústa“, ale nestalo se tak. Říká se, že nad některými z nich drží ochrannou ruku přímo Vladimír Putin. Jedním z nich je zřejmě i dopisovatel velkého deníku Komsomolská pravda Alexandr Kots, který včera zveřejnil reportáž s čerstvě evakuovanými branci, kteří museli být vrtulníkem vyzvednuti z obklíčení, do něhož padli u Kupjansku proto, že během ukrajinského útoku od jednotky dezertovali jejich velitelé. Kots napsal, že zná jejich místo pobytu v Moskevské oblasti a bude přímo u prezidenta Ruské federace intervenovat za jejich potrestání, protože jejich vinou zemřela v obklíčení polovina jednotky.

Pestrou směs informací ve videoformě – včetně map - zveřejňují na internetu a dokonce i ve státní televizi váleční reportéři Jurij Podoljaka a Michail Onufrienko. Oba kritizovali ústup ruské armády od Chersonu. Onufrienko veřejně kritizuje armádní selhání při evakuaci civilistů, které vojáci ponechali napospas ukronacistům. Podoljaka v ruské televizi veřejně označil za zbabělce generály, kteří veleli izjumskému úseku fronty, který se Ukrajincům podařilo prolomit. Oba v Rusku velmi sledovaní videoblogeři nyní volají po tvrdém potrestání generálů a důstojníků, kteří se léta podíleli na rozkrádání armádních zásob. „Nestačí je jen přeložit na poloostrov Sachalin“, řekl Onufriněnko.

Pokud si na Telegramu projedete opolčenecké kanály a linky známých válečných zpravodajů, budete asi překvapeni otevřeností, s jakou se v Rusku informuje o speciální vojenské operaci. Najdete tam hluboké lidské příběhy trpících civilistů i hrdinských osvoboditelů Donbasu. Najdete tam však i ostrou kritiku rozkrádaček v ruské armádě a korupce ve státní zprávě. Najít můžete i výzvy prokurátorům, aby zahájili trestní řízení proti konkrétním zlodějům uvnitř armádních i vládních struktur, kteří snižují bojeschopnost armády.

Přestože je česká armáda rozkradená snad ještě více než ta ruská, podobné informace v našem tisku většinou nenajdete. V minulosti se objevilo pár článků o podivných nákupech padáků bývalým náměstek ministra obrany a pozdějším ministrem financí Miroslavem Kalouskem (TOP 09), při jejichž použití zemřeli 2 vojáci. Lidé si u nás dělali legraci z kvality obrněných transportérů Pandur, nakoupených bývalou ministryní obrany Vlastou Parkanovou (KDU-ČSL), z nichž 1 musel být několik měsíců opravován pro silniční nehodě s malým vozidlem Škoda Felicia. V „mejnstrýmu“ se však vůbec nepíše o tom, kam zmizely tisíce tanků a miliony samopalů včetně munice. Československo mělo kdysi pátou největší tankovou armádu na světě. V armádních skladech byly zbraně pro 3 miliony vojáků. A jen ti, co se účastnili jejich rozprodeje, vědí, kde vlastně skončily. A za kolik - a kolik přitom skončilo v soukromých kapsách. Ve státním rozpočtu to byly „drobné“.

A obávám se, že se svobodou slova to bude v EU postupně ještě horší. Dnes u nás ještě - stejně jako v Rusku - působí řada alternativních webů, kde lze najít nejen odbornou kritiku stavu rozkladu Armády ČR, ale i ekonomických potíží, do nichž podniky dostává Zelený úděl prosazovaný Evropskou komisí. Který jen tam mimochodem znemožňuje obnovení bojeschopnosti armád členských států EU. Bez fosilních paliv prostě nelze tavit ocel. A z emisních povolenek funkční a střílející tank postavit nejde. O tom se však v evropském „mejnstrýmu“ nedočtete.

Alternativní weby chce zlikvidovat eurokomisařka Věra Jourová (ANO), která v Komisi velí přípravě předpisů, jež mají v rámci boje s údajnými dezinformacemi „zakroutit krkem“ webům a kanálům, které občanům přináší informace, nelíbící se Evropské komisi a nebo národním vládám a nadnárodním korporacím. Obávám se, abychom za čas nezáviděli Rusům míru svobody projevu i po projevu v jejich zemi – stejně jako v dobách, kdy u nás vládl prezident Gustav Husák a v SSSR generální tajemník KSSS Michail Gorbačov. Tehdy kdo chtěl vědět, co se děje ve světe, musel spíše než Československou televizi sledovat zprávy na rakouské ORF nebo hlavní zpravodajský pořad sovětské televize Vremja.

Mimochodem ruská média dnes důkladně informují i o dění v EU. Mnohem více informací o směrnicích a nařízeních EU, které připravuje Evropská komise a schvaluje Evropský parlament a Rada najdete na ruském webu Readovka než v českých novinách.