Začal ukazováním svalů. Nejprve USA zabilo Iránského generála a v odvetu Irán napadl raketami základnu USA. Oboje bylo porušení mezinárodního práva, snad si to uvědomili i jeho dva narušitelé a stáhli se, ale ke klidu, nato ke smíru nedošlo. Divím se hlavně USA, které již před léty se pasovalo na ochránce práva ve světě, zejména pak lidských práv a co chvíli někomu vyhlašuje nebo ukládá sankce pro porušení těchto práv, a docela by mě zajímalo, jak bude řešit samo sebe. Překvapil mě pak náš bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, kdysi se ucházející i o funkci prezidenta, který sice počin USA označil za porušení práva, ale doplnil tento výrok i dalším, že Češi mají držet v tomto případě hubu, protože je jich jen 10 milionů. Divil jsem se pak náramně našim věrozvěstům a jedině spravedlivým, že se z nich nikdo neozval, ač v jiných případech mají sta připomínek. V podstatě pan Schwarzenberg prohlásil, že jediný stát, který má právo do něčeho mluvit, je Čína, mající přes miliardu občanů a možná i Indie, která ji počtem lidí následuje. Přitom nám ČT a řada dalších médií dávají za vzor jedině západní demokracie, a nyní najednou toto prohlášení.

Tato podivná reakce a nereakce mě přiměla vzpomenout aspoň některých výročí letošního roku. Připomínám výročí naše, tří mužů, kteří svým jednáním, myslím, tvořili vzory, které bychom měli následovat. Je to husitský král, král dvojího lidu a správce země za krále Holce, kdy byla za groš ovce a panna mohla s ošatkou zlata projít klidně zemí, jak se říkávalo. Od jeho narození 24.4.1420 uplyne 600 let. Je jím Jiří z Poděbrad, kterého činy, o nichž nejsou pochyby, stále dokazují, že to byl člověk, politik, vizionář a já nevím, kdo ještě, na svém místě. Dal přednost prospěchu země před prospěchem vlastního rodu, kdy se stará aby se jeho následníkem stal polský princ Vladislav Jagellonský a Česká země tak došla klidu. Druhým byla svoboda náboženství, kdokoli si mohl vybrat mezi pod jednou a pod obojí, ať byl jakéhokoli stavu. Třetím pak byla Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu, kterou nechal zpracovat a pak projednávat poradcem Antoniem Marinim z Grenoblu a poselstvem vedeným Jaroslavem Lvem z Rožmitálu a Blatné a později Albrechtem Kostkou z Postupic. Bohužel k její realizaci došlo až za déle než pět set let založením OSN a EU.

Druhým je šestisté výročí bitvy na Vítkově dne 14.7.1420, kde vítězným husitům v počtu 30 bojovníků, kterým přišlo na pomoc dalších 50, tedy celkem 80 bojovníkům, velel Jan Žižka, proti minimálně dvacetinásobné přesile útočících křižáků, asi 1500 ozbrojencům, některé prameny uvádí dokonce 7000 až 8000 křižáků. Toto vítězství zachránilo Prahu a ve svých důsledcích i celé Čechy proti první křížové výpravě, která byla proti nám vyhlášena.

Posledním je připomenutí třicátého výročí dne 26.11.1990, kdy zemřel Antonín Kalina, zachránce před smrtí více než 900 židovských dětí od tří do sedmnácti let v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Jak se u nás stalo dobrým zvykem, protože byl komunistou, tak mimo rodiny se pohřbu nikdo nezúčastnil, ani naše noviny, vyjma Židovských listů, neuvedly, že A. Kalina dostal v Izraeli titul Spravedlivý mezi národy, a to dvacet dva let po své smrti. Neuvedly ani natočení dokumentárního filmu o něm „Kinderblock 66“ roku 2012 v USA, ač tolikrát zmiňovaly film Schindlerův seznam natočený Spielbergem, a pro sira Nicholase Wintona zkoumaly udělení Nobelovy ceny. Jistě si tito dva muži zaslouží ocenění za to, co pro pronásledované udělali, ale nebýt Stanislava Motla a jeho knihy, „Děti Antonína Kaliny“, neznala by většina z nás tento příběh A. Kaliny a podléhala by masáži médií o našem zaostávání za západní kulturou a morálkou. A neznali bychom ani člověka, který minimálně učinil totéž, ač to udělal v daleko horších podmínkách, jako vězeň od 16.3.1939 do konce války ve dvou koncentračních táborech, Buchenwaldu a před tím v Dachau.

Dovolil jsem si připomenout tato tři výročí, protože žádný z těchto tří mužů nehledal svým jednáním prospěch pro sebe nebo rodinu. Ale udělal potřebné v době, kdy to bylo nutné, nedbaje nebezpečí ztráty svého života, nestaraje se o prospěch nebo pověst, které z jejich jednání poplynou.