Nějak marně hledám politiky, kteří by tu změnu udělali. Někteří prostě nechtějí, jiní nemají pro změnu zatím dost síly. A hlavně, i sebemenší změna, která by něco lidem přinesla, je okamžitě napadána médii způsobem vyvolávajícím odpor vůči těm, kteří změnu prosazují. Vedle toho není ještě zcela dořešeno napadení poslance Feriho. Jak by také mohlo být, když dosud není vyšetřen pokus o zbavení života bývalého předsedy KSČM, režiséra Jiřího Svobody, napadení a ublížení na zdraví poslance za ČSSD, ministra kultury a režiséra Pavla Dostála, napadení a ublížení na zdraví poslance za KSČM a jejího místopředsedy Jiřího Dolejše. Není ten konec právě zakletý v tomto pohledu na svět, pohledu oplývajícím falešnou kvazi humanitou, pohledu prohlašujícím sama sebe za opěrný sloup svobody, demokracie a humanity.

Vzpomeneme-li poslední dny, řešily nejen naše, ale i orgány Evropy a dokonce i světa, bereme-li v potaz NATO, řadu problémů. Máme tu požár Notre-Dame, události na Srí Lance, dosud neskončila a ani nebylo pořádně započato s řešením imigrace, pořád se válčí v Malé Asii a jinde, stále se uvalují na někoho sankce. Neustále se divím proč, zejména proč stále jedním způsobem, a to tím nejhorším, pokud člověk nechce volit případnější přídavné jméno, které by se však muselo vytečkovat, či v rozhlase a televizi vypípat. Způsob je řadu století, ne-li tisíciletí, stejný. Nalezněme, a pokud to z nějakého důvodu nejde, aspoň označme nepřítele. Je zcela jedno, zda půjde o nadpřirozenou bytost, nebo někoho skutečného. Hlavní je ho označit a uvést důvody, proč to nepřítel je. Nemůžeme se příliš divit, že se lidé mezi sebou raději fackují a zatahují do toho i politiky.

Jde-li o nadpřirozenou bytost, stačí exorcista, tedy vymítač ďábla, a za pár dní máme problém vyřešen. Stačí prohlášení exorcisty, že se mu dílo podařilo. Někdy je zapotřebí inkvizice a delší doba řešení, zejména tehdy, máme-li problémy větší a je-li zapotřebí zásadní změna, kterou se nikomu dělat příliš nechce, nebo ten, kdy by ji udělal, nemá dostatek síly. Ovšem důvodem zvoleného způsobu však může být i snaha o odložení řešení, aby byla stále potřeba něčemu se věnovat. Přece každý musí vědět, že politik od brzkého rána do pozdního večera přemýšlí, co ještě udělat pro své voliče. Nakonec nejen pro ně, ale i pro své nevoliče, protože správný politik lidi sjednocuje, ale nerozděluje, aspoň je nám to neustále tvrzeno médii.

Poslední dobou, stále více spíš tápeme, než hledáme, co dál se světem, ve kterém žijeme. Zdánlivě víme, že nás díky členství v EU a NATO čekají pouze zářné zítřky. Stačí jen málo, máme poslouchat, poslouchat a zase poslouchat. Koho? Představitele těchto dvou organizací, ale i Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a jim podobných! Samozřejmě i představitele našeho státu, pokud jejich rozhodnutí jsou v souladu s těmi, která vydali představitelé zmíněných nadnárodních organizací. Není trochu málo se spoléhat k nalézání další cesty na jiné? Neříkal ale už snad K. H. Borovský, že tu nejlepší pomocnou ruku najdeš na konci vlastního ramene. Též Karel Čapek popisoval rozdíl mezi „mělo by se udělat“ a „udělám“. A co udělat s názorem, který zastává Ray Dalio? Co s názory, které nám jsou nyní vštěpovány, o svobodě, ale i demokracii, solidaritě, pečlivě prezentovanými tak, že jejich zacílení je zúžené k prospěchu jen někoho? A to, toho, kdo k tomu má zrovna dost moci, nebo ho náš establishment zrovna k něčemu potřebuje. Tato kvazi humanita pak není přijímána nikým, kdo je v podstatě nucen, aby se dělil o výsledky své a svých předků práce s těmi, kteří na ni nebyli vůbec účastni.

Zároveň je nám podsouván zvyk chtít řešení jakéhokoliv problému našeho, nebo naší země po jiných. Nebo vytvářet problém tam, kde není, či z malého problému vytvořit nebetyčný. Proč tomu tak je? Tolik pokory vůči nadnárodnímu společenství, nebo státníkům jiných zemí, osobně nepamatuji, a to už brzy odškrtnu ve svém věku osmý křížek. Nějak mi tane na mysli, že po nástupu Habsburků na náš trůn přijal náš establishment zásadu jezdit v levém nebo pravém příkopu, ale nikdy ne po silnici, aby ho náhodou někdo do toho příkopu nesmetl, se způsobením nepříjemných následků. Dost často býváme papežštější než papež, aspoň pokud se jedná o naši vrchnost.

Zároveň se spokojíme s čímkoli, pokud se jedná o prohlášení nějaké autority. Opravdu si většina z nás myslí, že je nezbytné, aby řešil teď parlament manželství homosexuálních párů? A změní se snad jejich vztah rozhodnutím parlamentu na manželský? Není manželství něco úplně jiného, co existovalo již v předkřesťanské době a mělo svůj význam a cíl, který nemohou homosexuální páry při sebelepší snaze nikdy naplnit. Přece by stačilo upravit jimi proklamované potíže jako otázka informace o druhém, dědictví, vzájemné pomoci atd. úpravou občanského zákoníku, obdobně jako je úprava práv druha a družky. Podobně rezignuje stát na svou represivní funkci a zavazuje se, že bude platit výživné za jeho neplatiče a později po nich vymáhat náhradu. Každý ví, že je to nesmysl a spoléhání na zázrak. Kdo neplatí výživné na své děti, nebude ho platit ani státu. Zajímalo by mě, na základě čeho pak dlužníci získají peníze a chuť je vydělávat, když nesmí být k ničemu nuceni, zejména ne k pracovní činnosti? Přibude nám tedy pouze řada dlužníků a důvod k pomlouvání exekutorů pro jejich nelidskost při vymáhání dluhů.  Byla až dojemná zpráva médií o projevu snad patnáctileté dívky, jak by měli dospělí nakládat se životním prostředím. Chyběla pouze jediná věc, co pro to udělají ti mladší, třeba zrovna její vrstevníci, a čeho jsou ochotni se zřeknout, aby bylo na náklady s tím spojené. Zda vůbec něčeho, nebo naprosto ničeho.

A jsou tu dál předkládány jako věci první důležitosti, zda kouřit v hospodách, nebo ne. Zda povolit pití menšího množství alkoholu řidičům, nebo ne. Kdo smí užívat některé názvy různých potravinářských a jiných výrobků. Kvóty imigrantů pro jednotlivé země. Řešení nedostatku řemeslníků přivezením lidí, kteří o tom řemeslu v životě neslyšeli. Řešení problémů zdravotnictví, ale i školství a dalších oborů zvyšováním platů pracovníků nejen bez odstraňování problémů, ale i bez jejich hledání. Rušení zavedených a též osvědčených způsobů výuky, léčení, výroby a jejich nahrazování pokusy, které právě někoho napadly.

Propadá se účinnost státní správy, která přestává konat. Stejně tak justice a vůbec smyslu lidí pro pořádek a plnění povinností. Protože se obecně nedává přednost těm, kteří plní své povinnosti a dodržují řád. Naopak bez jejich vědomí a souhlasu se odebírá z toho, co vytvořili, a rozdává podle uvážení politiků, komu se zavděčit. Máme v současné době v Evropě zákaz odsoudit někoho k smrti, pokud chceme být v EU. Ti, co tento zákaz prosadili, se opájí sami sebou, jak jsou humánní. Nevím, proč je humánní neodsoudit k smrti někoho, kdo zavraždil několik lidí a často bestiálním způsobem? Ani nevím, proč v některých zemích uložení trestu smrti odsuzujeme, např. v Číně, a v jiných zemích jej prakticky přecházíme bez povšimnutí, např. u některých států v USA, Saudské Arábii atd. Ani nevím, zda být soudcem, dokázal bych tento trest uložit, patrně ne, ale to nemůže být důvod, abych byl absolutně proti němu. Pořád slyším otázku matky šestnáctileté dívky, která byla znásilněna a zavražděna deviantem, propuštěném při první amnestii prezidenta Havla v únoru 1993, když ji odpověděli na otázku o potrestání pachatele tohoto trestného činu, že má každý právo na život, „zda její dcera, která nikomu nic nezpůsobila, právo na život neměla“. Nabízí se otázka, proč jeden nesmí být popraven za své činy, ale jiní mohou být v některé z válek neustále vedených zbaveni života, ač nic neudělal, mimo toho, že byl v nesprávný okamžik na nesprávném místě.

Mám tedy vážné pochybnosti, že vůbec někdo ví, jak dál v budoucnosti. Pan Ray Dalio mluví o vzpourách a konci kapitalismu. Nevím, zda to bude dostatečné a povede vůbec k cíli. Vzpour a rebelií zažilo lidstvo ve svých dějinách nekonečné množství. Skončily žel způsobem, o kterém se u nás říká, „dopadli, jak sedláci u Chlumce“. Pokud se má něco k lepšímu změnit, nestačí okamžitý výbuch hněvu. Místo rebelie je potřeba revoluce, která se však během jednoho dne neudělá, nebo se může zvrhnout v něco nepřijatelného. Místo posunutí lidstva vpřed se může vrhnout dozadu. Ono nebylo zase tolik revolucí, které lidem přinesly trvale, co měly na štítě. Prakticky u každé došlo ke změně, někdy po převzetí moci hned, jindy uplynutím času. Zmíníme-li jen nejznámější, lze určité pokřivení najít. Počínaje husitskou, přes Lutherovu, stejně i Cromwellovu. A pak i ne tak dávné jako boj za nezávislost prvních států USA, Francouzské revoluce a Ruské revoluce. V našem 21 století už došlo k takovému pokřivení při pokusech o změnu, že o revoluci nelze snad ani hovořit. Už třeba jen to, že ji připravuje jeden z nejbohatších lidí světa.

JUDr. Ivan Jordák, Letohrad