O půl roku později v rozsáhlé obhajobě před soudem uvedl, že jeden z důvodů, proč si pan ministerský předseda zasloužil smrt, byla skutečnost, že hned zkraje války suspendoval parlamentní demokracii a zavedl vojensko-byrokratickou diktaturu.

Byla to zřejmá státní vzpoura, řekl Adler soudu. Stát, který se vůči vlastnímu lidu vzbouří a začne rozsévat násilí, lze k pořádku volat zas jen násilím.

V úterý 10. února tomu bylo právě sto let, kdy se Karl Liebknecht utrhl na své poslanecké kolegy ze sociální demokracie a křičel na ně, že nemají právo mluvit jménem lidu. Stalo se tak po tom, kdy frakce sociální demokracie v pruském sněmu napomohla schválit novou dávku válečných úvěrů.

Liebknechta rozlítila slova kolegy poslance Hirsche: Víme, že válku v žádné zúčastněné zemi lid nechce a všude lid touží po brzkém jejím konci…, a který sotva domluvil a usedl, zvedl stejně jako ostatní sociální demokraté ruku pro další peníze určené na vedení této nesmyslné světové války.

Co tyto dva příběhy z doby prvoválečné mají společného? Čím k nám promlouvají?

Hrabě Stürgkh to vzal zpočátku války z gruntu. Když v prosinci 1914 vládě blízký, tedy i hraběti Stürgkhovi, vídeňský list Reichspost v úvodníku čtenářům objasňoval, proč rakouská vláda nehodlá svolat parlament, vyslovil pochybnost, zda rozhádaná rakouská sněmovna vůbec kdy vyjadřovala vůli lidu.

Je možné, ptal se list, aby k těm mnoha a mnoha zklamání, která parlament našemu lidu připravil, přibyla další? A podtrhl – v době tak kritické, jakou je doba válečná?

To císař Vilém tak úzkostlivý nebyl. Parlament mu nejen nevadil, zmákl ho natolik, že kdykoli potřeboval, dostalo se mu na vojáčky peněz, kolik jen požádal.

Však také Reichspost zalitoval, že Rakousko nemá parlament, jakým se pyšní Německo. Naději přesto dal i parlamentu rakouskému. Ztracený syn také jednoho dne najde cestu domů, psal list. Avšak doma ho musí očekávat starostlivý otec, jenž ho nejprve poučí. Nepochybně jím měl být hrabě Stürgkh.

Jaké z toho plyne poučení? Demokracii lze sice odrovnat šmahem, jak učinil rakouský ministerský předseda. Odskákala to demokracie, nakonec i sám předseda vlády.

Německý příklad naproti tomu ukazuje, že prudkých pohybů často není potřeba. Demokracie se totiž umí spolehlivě odrovnat sama. Jen jí k tomu dát příležitost.

Nutnost vzít do ruky browning a vydat se do druhého poschodí hotelu ve vídeňské Korutanské ulici tak nevznikne. Není totiž na koho ukázat. Jen na sebe samotné. A hlasem volajícím na poušti se zoufale ptát, zda ještě máme právo mluvit jménem lidu, tedy jménem svým vlastním.

Sám za sebe - nevím. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.